Constitutional Court dismisses appeal as previously rejected identical complaint regarding arbitration clause validity.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a court of execution's refusal to proceed with enforcement of an arbitration award. The applicant argued that the arbitration clause was invalid because it lacked specific ad hoc arbitrator selection rules, citing a different Supreme Court precedent. The Court dismissed the appeal as manifestly unfounded because the applicant had already filed identical complaints that were previously rejected on these exact grounds.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as manifestly unfounded when the applicant has previously filed identical complaints on the same facts and legal grounds that were already decided against them.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SVT Group, a. s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, 709 00 Ostrava - Hulváky, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 871/6, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 7. 2013, č. j. 40 Co 388/2013-18, a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město ze dne 6. 5. 2013, č. j. 159 EX 00437/13-007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka na základě rozhodčího nálezu, který vydal Mgr. Roman Pešek dne 30. 1. 2013, č. j. 7316/2012, k uspokojení pohledávky ve výši 7 643 Kč s příslušenstvím, podala exekuční návrh na pověření soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty vedením exekuce. Soudní exekutor usnesením napadeným ústavní stížností exekuční návrh stěžovatelky zamítl, a to na základě udělení pokynu exekučním soudem, neboť nebyly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce (rozhodčí doložka neobsahovala určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a v jejím rámci nebylo rovněž jednoznačně dohodnuto, že spor ze smlouvy bude rozhodovat jeden konkrétní stálý rozhodčí soud). Stěžovatelka napadla toto usnesení odvoláním. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení soudního exekutora potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že závěry uvedené v napadených rozhodnutích jsou v rozporu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle názoru stěžovatelky bylo v předmětné věci dohodnuto znění rozhodčí doložky ohledně způsobu určení rozhodce zcela odlišně, než ve věci řešené rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (dostupným na www.nsoud.cz), kterým Nejvyšší soud dovodil neplatnost rozhodčích doložek, ve kterých jsou pravidla rozhodčího řízení sjednána s odkazem na jednací řády soukromé společnosti a v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce taktéž sjednáno odkazem na jednací, případně organizační řád soukromé společnosti. V posuzované věci bylo dohodnuto znění rozhodčí doložky ohledně způsobu určení rozhodce tak, že rozhodčí doložkou byl přímo dohodnut (v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění do 31. března 2012) způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny a zcela jednoznačně zde není v této souvislosti odkazováno na žádný jednací řád (rozhodčí řád). Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2164/10
, bod 30 (N 187/63 SbNU 171; in http://nalus.usoud.cz).
II. Ústavní soud především konstatuje, že se skutkově i právně totožným případem (a doslovně shodnými námitkami stěžovatelky) již zabýval, neboť si stěžovatelka podala několik de fakto totožných ústavních stížností, přičemž rozdíl mezi nimi lze spatřovat toliko ve změně napadených rozhodnutí. Se stěžovatelčinými námitkami se tak již vypořádalo i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2572/13
, v němž Ústavní soud konstatoval, že k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo. Ústavní soud nemá ani v nyní projednávané věci důvod se od právního názoru vyjádřeného v citovaném usnesení jakkoliv odchýlit, proto na něj v podrobnostech odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu