Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding seizure of assets based on probable cause in criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Markové, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem, se sídlem Karlova 211/5, 304 18 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 271/2013, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2013, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 8 To 271/2013 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti (dále jen "policie") ze dne 4. 6. 2013, č. j. OKFK-2566-1/TČ-2013-251102 (dále jen "usnesení policie"), jímž bylo podle § 79f zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") po předchozím písemném souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodnuto o zajištění v něm blíže označeného rodinného domu a pozemků jako náhradní hodnoty za peněžní prostředky získané trestnou činností.

Stěžovatelka je přesvědčena, že závěry orgánů činných v trestním řízení o finančních tocích, kdy má být dána souvislost mezi nabytím předmětných nemovitostí stěžovatelkou a údajnou trestnou činností jejího otce, nejsou dostatečně skutkově podloženy. Stěžovatelka poukazuje na dokumenty a svědectví, které předložila, a které mají dokládat, z jakých zdrojů pochází zajištěný majetek. Vyšetřující orgány dle jejího názoru jednají pouze podle domněnky "že by to tak mohlo být".

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla zkrácena na svém ústavním právu na poskytnutí soudní ochrany ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci

sp. zn. III. ÚS 62/95

(in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následující trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007

sp. zn. I. ÚS 105/07

). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení jej zruší nebo omezí i bez podnětu.

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jeho zrušení přitom neshledal.

S argumenty, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti, se obecný soud vypořádal, kdy vysvětlil i to, proč lze mít pochybnosti o věrohodnosti respektive relevantnosti jí uváděných dokumentů a svědectví. Jestliže odůvodnění jeho rozhodnutí považuje za nedostatečné, pak zcela pomíjí výše popsanou zatímní a zajišťovací povahu užitého institutu. Stěžovatelka požaduje, aby věc byla postavena skutkově najisto způsobem, který v této fázi není ani možný, kdy rozhodnutí o zajištění nemůže, ba ani nesmí, mít charakter rozhodnutí o vině a trestu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu