Constitutional Court dismisses complaint against Supreme Court's rejection of appeal in execution proceedings under consumer contract law.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kredia, s. r. o., se sídlem Újezd 600/1, Praha 5 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, se sídlem Říční 10, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 3273/2013-18, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost stěžovatelčino dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 40 Co 467/2013-013, jímž bylo potvrzeno usnesení soudní exekutorky JUDr. Moniky Elfmarkové ze dne 3. 6. 2013, č. j. 115 EX 38/13-009, kterým byl zamítnut stěžovatelčin exekuční návrh. Nejvyšší soud nepřípustnost stěžovatelčina dovolání opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že jí "učebnicově" odepřel spravedlnost, protože dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž se sice jedná o věc s peněžitým plněním nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, avšak jde současně o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Z tohoto pohledu pak stěžovatelka napadené rozhodnutí shledává "nedůsledně" odůvodněným a tedy nepřezkoumatelným. Napadené rozhodnutí také považuje za překvapivé, protože jak odvolací soud v poučení, tak i soudní exekutorka v předkládací zprávě uvedla, že dovolání je přípustné.

4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci Ústavní soud zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

7. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud stěžovatelkou kritizovaným výkladem ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., v tehdy účinném znění, porušil její právo na přístup k soudu a odepřel jí tak spravedlnost. Pokud jde o podrobnější důvody pro přijetí tohoto závěru, lze odkázat na usnesení dovolacího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1577/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že z dikce uvedeného ustanovení "ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv" vyplývá, že tato výjimka se vztahuje pouze na nalézací řízení, v němž soud rozhoduje spory vyplývající ze vztahů ze spotřebitelských smluv. Exekuční řízení je přitom řízení zcela samostatné a na nalézacím řízení nezávislé, přičemž z obsahového hlediska představuje souhrn specifických procesně právních vztahů mezi soudem výkonu na straně jedné a účastníky řízení na straně druhé, v jejichž rámci rozhodnutími a faktickými opatřeními soudu dochází k nucené realizaci kvalifikovaně uložených povinností. Tento závěr má racionální základnu, neboť účelem ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je připustit sjednocovací a přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu v otázkách spotřebitelských smluv a dopřát tak smluvním stranám, a to zejména spotřebiteli, další možnost instančního přezkumu, jakož i větší stupeň právní jistoty vyvěrající ze sjednocování judikatury obecných soudů v této oblasti. V případě navazujícího exekučního řízení však ochrana spotřebitele již ve hře není, poněvadž se jedná o řízení, do něhož se specifika právní úpravy spotřebitelských smluv nepromítají.

8. Lze připustit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve stěžovatelčině věci je odůvodněno stručněji, avšak dostatečně na to, aby z něj byly seznatelné rozhodovací důvody a byl tak naplněn požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí v tom smyslu, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu.

9. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu