Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court ruling as procedural decision not final. Stayer lacked civil law representation but had criminal defense power. Court rejects civil law argument for criminal proceedings. Finality requirement bars review of non-meritorious procedural rulings.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou, AK se sídlem Údolní 61, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 8 Tdo 283/2013-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 8 To 439/2012 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. 12 T 4/2012, podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. řádu současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Stěžovatel, který měl v trestním řízení postavení obviněného, poukázal na ustanovení § 241 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého, není-li stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Stěžovatel tvrdil, že v dovolacím řízení platně zastoupen nebyl, neboť advokátce JUDr. Leoně Grumlíkové, která byla označena jako jeho právní zástupce, nikdy plnou moc k zastupování v dovolacím řízení neudělil. Stěžovatel kritizoval Městský soud v Brně, který se jako soud prvního stupně měl pokusit tento nedostatek napravit postupem podle ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. Pokud tak neučinil a přesto Nejvyšší soud ve věci samé rozhodl, jde podle stěžovatele o postup nezákonný, v rozporu s jeho právem na právní pomoc.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení

sp. zn. IV. ÚS 125/06

ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení

sp. zn. III. ÚS 1829/08

ze dne 20. 8. 2008, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3256/10

ze dne 4. 1. 2011, usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 256/11

).

Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, zamítajícímu odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byl obviněný stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest. Nejvyšší soud posoudil dovolání jako přípustné, podané osobou oprávněnou (stěžovatel podal dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Leony Grumlíkové), v zákonné lhůtě, splňující obligatorní náležitosti obsahu dovolání a po jeho posouzení též důvodné pro vady důkazního řízení a nedostatečného posouzení jednání stěžovatele i z hlediska subsidiarity trestní represe a zásady "ultima ratio".

Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 4/2012, ověřil, že stěžovatel byl při podání dovolání zastoupen právní zástupkyní Leonou Grumlíkovou, což plně odpovídalo požadavku ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. řádu, podle kterého obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. V předmětném trestním spisu je založena plná moc ze dne 8. 8. 2010 a další plná moc ze dne 8. 2 2013, obě vystavené stěžovatelem a akceptované advokátkou, která je zmocněna k tomu, aby stěžovatele "ve všech právních věcech" zastupovala a vykonávala veškeré úkony ...", na základě plné moci ze dne 8. 2. 2013 připojené k dovolání je zřejmé, že je udělena jako "zvláštní plná moc k zastupování před Nejvyšším soudem České republiky ve věci dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 439/2012-386 ze dne 20. 11. 2012 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 12 T 4/2012-346 ze dne 23. 7. 2012." Z obsahu trestního spisu bylo navíc zřejmé, že stejná advokátka vystupovala jako stěžovatelova obhájkyně již v průběhu celého předchozího trestního řízení. Za výše popsaného skutkového stavu nemohla vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že advokátka JUDr. Leona Grumlíková vystupovala při podání dovolání v procesní roli obhájkyně, což bylo doloženo přiloženou plnou mocí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že v dovolání byl použit termín "právní zástupkyně", protože ze všech souvislostí je naprosto zřejmé, že tento širší pojem vyjadřuje i pojem "obhájce", použitý v ustanovení § 265d odst. 2 tr. řádu. Stěžovatelovu argumentaci opírající se o ustanovení občanského soudního řádu Ústavní soud považoval za zmatečnou, neboť postup v trestním řízení upravuje trestní řád (§ 1 tr. řádu), a nikoliv pravidla, jimiž je upraven civilní proces.

S ohledem na to, že věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 290/03

ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či

sp. zn. IV. ÚS 158/04

ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z nálezů

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a

sp. zn. II. ÚS 2371/11

ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Milada Tomková, v. r.

soudce zpravodaj