Constitutional Court allows constitutional complaint, ruling that failure to inform parties of discretionary cost-shifting violates fair trial rights.

Právo účastníka řízení vyjádřit se k použití moderačního oprávnění podle § 150 o.s.ř.

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 5. února 2014

sp. zn. IV. ÚS 2259/13

ve věci ústavní stížnosti Tomáše Jarolíma, zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, se sídlem náměstí Svobody 1, Teplice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 1 Co 32/2013-89 ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 1 Co 32/2013-89 bylo porušeno právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 1 Co 32/2013-89 se ve výroku pod bodem I v části týkající se nákladů řízení a ve výroku pod bodem II zrušuje.

Odůvodnění

I. 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v jeho výrocích o nákladech řízení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 201/2011.

4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. října 2012 č. j. 34 C 201/2011-63 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) byla uložena povinnost zveřejnit na své náklady omluvu v přenosu publicistického pořadu HYDE PARK v rozsudku přesně specifikovaného znění (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 200 000 Kč a ve výroku pod bodem III byla žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 32 160 Kč. Uvedený rozsudek napadli žalobci odvoláním.

5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 1 Co 32/2013-89 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrzen (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku pod bodem III byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu). Dále vrchní soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III rozsudku odvolacího soudu).

II. 6. V ústavní stížnosti stěžovatel Vrchnímu soudu v Praze vytýká pochybení v rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť má za to, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). O jeho použití Vrchní soud v Praze rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, aniž by postup podle tohoto ustanovení přesvědčivě odůvodnil, a konečně pochybil i v tom, že stěžovatele o záměru aplikace tohoto postupu předem nevyrozuměl a nedal mu možnost se k němu vyjádřit. Odvolací soud, uvádí stěžovatel, nijak nezvažoval, jak se jeho rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení dotkne majetkových poměrů stěžovatele.

7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Josefa Maria Freimanna a ThDr. Mgr. Eugena Sigismunda Freimanna, Ph.D., k podané ústavní stížnosti.

8. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 17. října 2013 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém přípise Ústavnímu soudu doručeném dne 29. října 2013 uvedl, že k ústavní stížnosti se nemůže vyjádřit, protože je jí napadeno pouze rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

10. Protože vyjádření soudů neobsahovala žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům k replice a při svém rozhodování k nim nepřihlédl.

11. Josef Mario Freimann a ThDr. Mgr. Eugen Sigismund Freimann, Ph.D., se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili ani nedoložili plnou moc k jejich zastupování před Ústavním soudem, proto s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.

III. 12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.

13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. V předmětné věci napadá stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, ve které bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

15. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1216/13

ze dne 29. 5. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

16. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

ze dne 1. 11. 1999,

sp. zn. II. ÚS 130/98

ze dne 27. 5. 1998,

sp. zn. I. ÚS 30/02

ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307),

sp. zn. III. ÚS 255/05

ze dne 13. 10. 2005].

17. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 457/05

ze dne 24. 11. 2005). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález

sp. zn. II. ÚS 598/2000

ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23),

sp. zn. III. ÚS 727/2000

ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145),

sp. zn. III. ÚS 619/2000

ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení

sp. zn. I. ÚS 633/05

ze dne 10. 1. 2006].

18. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením, či nikoliv.

19. Je tedy zásadně věcí civilního soudu, který případ projednává, aby uvážil, zda dané ustanovení, jež je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje, či nikoliv [srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 37/02

ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)]. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů civilních vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 389/05

ze dne 19. 1. 2006). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu o tom, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (§ 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov.

sp. zn. III. ÚS 727/2000

(viz výše)].

20. V souzené věci Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně změnil, neboť v dané věci shledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v řízení úspěšnému žalovanému podle ustanovení § 150 o. s. ř. odpírá právo na náhradu nákladů řízení, shledal odvolací soud v okolnostech případu, kdy žalovaný v předmětném pořadu fakticky uvedl nepravdivé údaje, z nichž jeden dokonce opakovaně. K výroku o nákladech odvolacího řízení Vrchní soud v Praze uvedl, že o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 za užití § 150 o. s. ř. z výše uvedených důvodů.

21. Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování civilních soudů v otázkách nákladů řízení [např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 426/03

ze dne 29. 9. 2003,

sp. zn. III. ÚS 259/02

ze dne 13. 8. 2002 a další (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)], v daném případě shledal důvod pro svůj zásah jednak proto, že stěžovateli - jak bylo zjištěno - nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití ustanovení § 150 o. s. ř. [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2569/07

ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235) ve znění opravného usnesení

sp. zn. I. ÚS 2569/07

ze dne 16. 12. 2008,

sp. zn. I. ÚS 4677/12

ze dne 30. 4. 2013 (N 73/69 SbNU 273) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 ve věci Čepek proti České republice], ale také a především proto, že zdůvodnění aplikace uvedené normy - umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci - odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury [srov. např. nálezy

sp. zn. II. ÚS 48/11

ze dne 24. 5. 2011 (N 99/61 SbNU 513),

sp. zn. I. ÚS 42/11

ze dne 19. 4. 2012 (N 83/65 SbNU 115)] za dostatečné, náležitě zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.

22. Jak zdůrazňuje judikatura Ústavního soudu, ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález

sp. zn. II. ÚS 237/05

ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].

23. Ústavní soud má za to, že v daném případě Vrchní soud v Praze jednak pochybil, že účastníky řízení neupozornil na zamýšlený postup podle § 150 o. s. ř. a dále v napadeném rozsudku použití moderačního oprávnění podle ustanovení § 150 o. s. ř. nezdůvodnil dostatečným a přesvědčivým způsobem, jak to požaduje judikatura zdejšího soudu. Postup vrchního soudu proto Ústavní soud shledává svévolným, svou intenzitou porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

24. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 1 Co 32/2013-89 ve výroku pod bodem I v části týkající se nákladů řízení a ve výroku pod bodem II zrušil. Ústavní soud nicméně dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení.