Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding civil property dispute proceedings.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, AK Ondřejov, Pod Hřištěm čp. 149, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 217/2007-200 z 8. 12. 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 199/2009-379 ze dne 29. 8. 2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2018/2013-410 ze dne 18. 9. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 12. 12. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se zejména s tvrzením porušení svého práva na spravedlivý proces garantovaného jí zejména čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, jakož i s tvrzením porušení základních principů zakotvených v čl. 2 a násl. Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. V závěru argumentační části své ústavní stížnosti pak stěžovatelka výslovně shrnuje, že se právě projednávanou ústavní stížností nedomáhá ani přehodnocení provedených důkazů, ani jiného právního posouzení věci, ale pouze tvrdí, že postup soudů nebyl ústavněkonformní; soudy totiž pominuly stěžovatelkou vznášené námitky i dle názoru stěžovatelky nezvratné skutečnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

K věci samotné Ústavní soud doplňuje, že soudy v dané věci postupovaly nejen formálně-právně správně, ale také spravedlivě. Vyšly z toho, že stěžovatelka (žalobkyně) i žalovaná se díky absolutní neplatnosti nájemní smlouvy bezdůvodně obohatily, nicméně vrácení bezdůvodně bezdůvodného obohacení stěžovatelkou, spočívajícího v užívání nebytového prostoru bez právního důvodu, není možné. Na druhou stranu částka mající původně představovat plnění na nájemné, jež získala žalovaná, nebyla nepřiměřená. Soudy také dovodily, že by nebylo spravedlivé, aby žalované šlo k tíži, že ke kolaudaci bylo přistoupeno později, než předpokládala původní dohoda stran. Na těchto závěrech - s nímž se i Ústavní soud ztotožňuje - pak nemohly stěžovatelkou vznášené nové námitky a návrhy na doplnění dokazování ničeho změnit (což sama stěžovatelka v parafrázované části odůvodnění ústavní stížnosti ve svém důsledku připouští - srovnej shoda).

Namítá-li konečně stěžovatelka, že Nejvyšší soud v právě projednávané věci (ústavní stížností napadeným rozhodnutím) nesprávně aplikoval kritéria zásadního právního významu, vztahujícího se k limitům dovolacího řízení podle tehdy platné právní úpravy, pak zde Ústavní soud připomíná, že ze strany Nejvyššího soudu šlo v případě stěžovatelky o druhé rozhodnutí v téže věci; k těžišti případu se tak Nejvyšší soud již vyjádřil ve svém předchozím, tehdy kasačním, rozhodnutí.

Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu