Constitutional Court dismisses appeal as civil courts properly assessed poverty and claim viability for fee waiver.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against civil court rulings denying his court fee waiver. The applicant argued that lower courts improperly assessed his financial status and the merit of his 10 million CZK damages claim. The court determined the complaint was clearly unfounded because the civil courts correctly evaluated his assets and found the claimed damages disproportionate to the case's value and timeline.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 138 odst. 1 o. s. ř.: The Constitutional Court lacks authority to review civil court decisions on fee waivers unless they violate constitutional principles, as such assessments fall within the exclusive jurisdiction of ordinary courts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Hrušky, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem Praha, Panská 6, proti usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 199/2013 ze dne 30. 5. 2013 a Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 171/2012 ze dne 18. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo v plném rozsahu vyhověno jeho žádosti o osvobození od placení soudního poplatku z návrhu, kterým se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč. Soudní poplatek, který by měl stěžovatel vzhledem k přiznanému osvobození podle pol. 3 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., zaplatit, představuje částku 9 000 Kč.
Stěžovatel namítá, že civilní soudy nebyly oprávněny předjímat reálnost výše uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a dostatečně nezohlednily jeho majetkové poměry.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se požadavkem stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zabývaly a adekvátně jím předloženým podkladům, prokazujícím nemajetnost, hodnotily jeho majetkové poměry. Dovodily přitom i zřejmou bezúspěšnost žaloby nad částku 1 000 000 Kč. Výši stěžovatelem požadované náhrady nemajetkové újmy totiž shledaly zcela neúměrnou jednak vzhledem k výši částek přiznávaných soudy ve věcech ochrany osobnosti a jednak k objektivně značnému časovému odstupu od tvrzeného neoprávněného zásahu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Má-li právu jednotlivce na právní pomoc v soudním řízení korespondovat konkrétní povinnost přičítaná státu, je věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, včetně toho, zda se nejedná o bezúspěšné bránění práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., přitom spadá výhradně do rozhodovací sféry civilních soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly. Uvedené se vztahuje i na projednávanou věc, kdy se soudy žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Soudy tedy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu