Constitutional Court dismisses appeal on bail detention citing sufficient legal grounds and presumption of innocence.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. S., t. č. Vazební věznice, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem Resslova 1253/17a, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 10. 2013 č. j. 13 To 458/2013-1362 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 9. 2013 č. j. 22 T 146/2012-1319, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 20. 12. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je na základě obžaloby doručené Okresnímu soudu v Pardubicích stíhán pro zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 8. 2012 sp. zn. 4 Nt 509/2012 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. Napadeným usnesením okresní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele ze dne 16. 8. 2013 a ze dne 17. 9. 2013, podle § 71a tr. ř. zamítl žádost stěžovatele ze dne 16. 8. 2013 o propuštění z vazby na svobodu a podle § 73b odst. 3 tr. ř. a § 72 odst. 1 tr. ř. stěžovatele ponechal ve vazbě, neboť u něj nadále shledal důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Porušení tvrzených základních práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Dle jeho názoru se soudy nevypořádaly s tím, zda u něj jsou vůbec dány důvody vazby. Za takový důvod nepovažuje domněnky o možném opakování trestné činnosti, když v probíhajícím řízení existuje jen jeden usvědčující důkaz, takže nelze dospět ke spolehlivému zjištění, že byl čin spáchán. Soudy ani patřičně nereagovaly na námitky stěžovatele. Náležitou pozornost nevěnovaly ani tomu, zda účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Zcela nedůvodně tak odepřely stěžovateli možnost propuštění na svobodu, čímž zasáhly do jeho práva na osobní svobodu. Tím, že vycházely z jeho předchozí trestné činnosti a k jeho tíži kladly i jiná probíhající řízení rovněž porušily princip presumpce neviny.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu. Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 18/96

ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález

sp. zn. IV. ÚS 137/2000

ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález

sp. zn. III. ÚS 121/02

ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález

sp. zn. I. ÚS 585/02

ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však v projednávané věci neshledal.

Jak vyplývá z napadených usnesení, soud prvního stupně po zhodnocení doposud zjištěných skutečností dospěl k závěru, že tato zjištění odůvodňují podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má znaky zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej mohl spáchat stěžovatel. Přezkoumatelným způsobem též vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do vazby. Zvažoval také, zda lze vazbu nahradit dohledem nebo peněžitou zárukou ve smyslu ustanovení § 73 a § 73a tr. řádu, přičemž z jeho rozhodnutí zřetelně vyplývá, že vzhledem k povaze trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, jeho osobě a trestní minulosti považoval vazbu za opatření nezbytné k dosažení účelu trestního řízení, což znamená, že ji nelze nahradit jinými trestním řádem upravenými instituty. Stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze projednal, na uplatněné námitky stěžovatele náležitým způsobem reagoval a důvody, pro které stížnost zamítl, přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložil. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.

Argumentace obecných soudů trestněprávní "anamnézou" stěžovatele je důvodná, neboť se odvíjí od zjištění o jeho další majetkové trestné činností, za niž byl v minulosti opakovaně trestán, a ani připomenutí probíhajících jiných trestních stíhání stěžovatele při posuzování existence vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. v souvislosti s úvahami soudů o absenci dostatečného legálního zdroje příjmů stěžovatele není porušením principu presumpce neviny.

Nelze tedy uzavřít, že by napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s příslušnými zákonnými normami i principy spravedlivého procesu, aplikovanými ve vazebním řízení, byla osobní svoboda stěžovatele omezena neústavním způsobem.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu