Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because legal appeal was filed first.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem Dlážděná 4/1586, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 56 T 10/2012-1068, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 4 To 51/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č. j. 56 T 10/2012-1068, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 4 To 51/2013.

Ústavní stížnost není přípustná.

Jak stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti a jak si Ústavní soud dále ověřil dotazem na Městský soud v Praze, stěžovatel proti rozhodnutím, která jí napadá, podal dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu [dále jen "zákon o Ústavním soudu"]) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

Podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.

Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky, zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné podmínky k přistoupení k meritornímu přezkumu v dovolacím řízení (srovnej nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 55/04

in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2014

´

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj