Constitutional Court dismisses complaint for exhaustion of remedies not met by pending confusion appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Štulíře, zastoupeného Mgr. Petrem Hanykem, advokátem se sídlem Zborovská 619/49, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013 č. j. 54 Co 274/2013-233 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. března 2013 č. j. 27 C 29/2008-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem (daným k poštovní přepravě dne 19. 12. 2013) stěžovatel navrhoval zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv a svobod (na spravedlivý proces a na zákonného soudce).

2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 21 138 Kč (spolu s blíže specifikovanými úroky z prodlení); ohledně částky 21 138 Kč (spolu se zákonnými úroky z prodlení) žalobu zamítl; každému z účastníků uložil povinnost zaplatit ČR - Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení 8 695 Kč (výroky III a IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

3. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím a zamítavém výroku o věci samé (I a II) ohledně částek 1 921,50 Kč s příslušenstvím z těchto částek zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje, jinak se v těchto výrocích potvrzuje. Dále městský soud rozhodl, že ve výroku IV o nákladech státu se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalovanému povinnost hradit náklady státu neukládá. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na nákladech státu 8 695 Kč a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. Jednou ze dvou hlavních námitek ústavní stížnosti je, že soud prvního i druhého stupně byl nesprávně obsazen. Stěžovatel zde uvádí, že podal proti napadeným rozhodnutím i žalobu pro zmatečnost z tohoto důvodu [podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. V souzené věci je nutno za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat i žalobu pro zmatečnost. Z ničeho neplyne, že by stěžovatel již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpal", tedy dosáhl rozhodnutí o něm. Vzhledem k tomu lze důvodně mít za to, že podmínka stanovená v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu splněna nebyla. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ústavní stížnost podal nejen ze zmatečnostního důvodu, ale i z důvodu jiného. Podstatné totiž je, že stěžovatel může zmatečnostní žalobou dosáhnout zrušení napadených rozsudků, tedy stav, který usiluje dosáhnout i nynější ústavní stížností. Může-li tedy stěžovatel jak v právní úpravě, tak i v reálné situaci dosáhnout ochrany svých práv zrušením napadených rozhodnutí jinou cestou, z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti není důvodu, aby nyní Ústavní soud ústavní stížnost posuzoval. Po marném vyčerpání zmatečnostní žaloby bude stěžovatel moci brojit proti napadeným rozsudkům i argumentací, která zmatečnostní důvod nezakládala.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu