Constitutional Court dismissed appeal claiming lower courts violated fair trial rights by insufficiently justifying defamation damages award.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., Žitná 1575/49, Praha 1, právně zastoupené advokátkou Lucií Tycovou Rambouskovou, Žitná 1575/49, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2012 č. j. 23 Cdo 4148/2010 - 170 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 3 Cmo 308/2009-151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala uložení povinnosti DILIA, divadelní a literární agentura, o. s. (dále jen "DILIA"), zaplatit stěžovatelce 1 milion Kč, jako peněžité zadostiučinění za zásahy do její dobré pověsti. V rámci svých žalobních tvrzení stěžovatelka doložila, jakým způsobem jí bylo ze strany DILIA zasaženo do její dobré pověsti, že tento zásah byl neoprávněný, že jí byla způsobena újma na její dobré pověsti a že tato újma byla bezprostředně vyvolána uvedeným neoprávněným zásahem. Stěžovatelka tak splnila zákonné požadavky na poskytnutí ochrany dobré pověsti soudem. Městský soud v Praze uznal nárok stěžovatelky na morální zadostiučinění. Žalobní návrh na zaplacení zadostiučinění v penězích však městský soud zamítl.

Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a DILIA je difamující jednání žalované, v jehož důsledku mělo od stěžovatelky odejít 104 zastupovaných autorů. S ohledem na tvrzení žalované bylo u stěžovatelky zahájeno ze strany ministerstva kultury šetření, zda nedochází v organizaci k porušování zákona. Označení svých argumentů ze strany obecných soudů za účelové nepovažuje stěžovatelka za splnění povinnosti soudu dostatečně odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se s uvedenými tvrzeními. V případě rozhodování o přiznání peněžitého zadostiučinění a při stanovení jeho výše je dána soudu značná míra soudcovského uvážení, což si samozřejmě konkrétní okolnosti vždy vyžadují. Tato značná míra vlastního uvážení však klade extrémně vysoké nároky na následné odůvodnění při zachování práva na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je velmi strohé a soudy se v nich nevypořádávají se všemi stěžovatelčinými argumenty. Z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení zjištěného skutkového stavu soud řídil. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění je přitom jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 103/99

,

III. ÚS 94/97

). Způsobená nemajetková újma se velmi intenzivně dotkla podstaty její činnosti, neboť v případě, kdy odejde tak značné procento zastupovaných autorů, jejichž registrace u jakéhokoliv kolektivního správce je podstatou jeho existence, není možné nevnímat jako potencionálně likvidační. Navíc v tak úzké skupině osob, které se zabývají výtvarným uměním, popř. kolektivní správou, je vzájemná důvěra, důvěryhodnost a serióznost zcela zásadním artiklem. Uvedený odchod autorů byl zcela prokazatelně způsoben jednáním ze strany DILIA. Náprava následků tohoto jednání trvala řadu let a trvá dodnes. Nepeněžité zadostiučinění není nástrojem materiální reparace, v tomto konkrétním případě může být způsobená nemajetková újma zhojena pouze kombinací peněžitého a nepeněžitého zadostiučinění. Závěry obecných soudů neodpovídají ani recentní judikatuře nejvyššího soudu. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatelka za rozporné s právem na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.

Stěžovatelka na několika místech své ústavní stížnosti tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejími relevantními námitkami, nicméně jiné skutečnosti, než ty, o nichž pojednaly obecné soudy v rámci svých odůvodnění, stěžovatelka neuvádí. V podstatě tak vnímá Ústavní soud jako další přezkumnou instanci. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy zaobíraly podstatou vzniku nemateriální újmy a možnostmi její materiální i imateriální reparace. Stejně tak je z odůvodnění zřejmé, proč soudy dospěly k závěru, že v tomto konkrétním případě postačí reparace imateriální. V této oblasti svých námitek se stěžovatelka omezila pouze na tvrzení, podle něhož v důsledku jednání vedlejšího účastníka podalo výpověď 104 zastupovaných autorů - to však samo o sobě ještě nevypovídá ničeho o intenzitě dopadu této skutečnosti na poměry stěžovatelky.

Zahájení dozoru Ministerstvem kultury lze sice z pohledu stěžovatelky vnímat jako negativum, nicméně objektivně se jedná pouze a jen o výkon zákonem svěřené pravomoci. Pokud ministerstvo kultury vykonávalo dozor v rámci příslušných zákonných ustanovení, jejichž překročení stěžovatelka ani netvrdí, nelze dospět k závěru, že by v souvislosti s uvedeným mohlo dojít ke vzniku škody. Byť lze přirozeně přiznat, že každý výkon dozoru či kontroly ze strany orgánů státní moci představuje pro dozorovaný či kontrolovaný subjekt určitý stupeň nejistoty.

Namítá-li stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu