Constitutional Court dismisses appeal, ruling regional courts lack jurisdiction for non-material damage claims under new state liability law.

Věcná příslušnost obecných soudů v otázce náhrady nemateriální újmy

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 22. ledna 2014

sp. zn. IV. ÚS 1302/13

ve věci ústavní stížnosti Josefa Němce, právně zastoupeného advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. Ncp 4091-2012-33, jímž bylo vysloveno, že k projednání a rozhodnutí stěžovatelovy žaloby o náhradu nemateriální újmy způsobené nezákonným zbavením osobní svobody jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. Ncp 4091-2012-33 bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. Ncp 4091-2012-33 se ruší.

Odůvodnění

I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozhodnutí vrchního soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. 3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 1 To 85/2011 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pro období nezákonného zbavení osobní svobody od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990. Dne 5. 9. 2011 požádal stěžovatel Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění a zadostiučinění. Dne 19. 3. 2012 Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli částečně vyhovělo, ovšem položku nemateriální újmy mu nepřiznalo. Dne 28. 3. 2012 podal stěžovatel žalobu, v níž se této položky domáhal. Dne 3. 10. 2012 sdělil Obvodní soud pro Prahu 2, že věc bude předložena k posouzení příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Vrchní soud vydal napadené usnesení s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006

sp. zn. IV. ÚS 428/05

(N 185/43 SbNU 115). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že uvedený nález byl již překonán, a to nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006

sp. zn. I. ÚS 85/04

(N 136/42 SbNU 91), ze dne 14. 8. 2007

sp. zn. IV. ÚS 696/06

(N 129/46 SbNU 211), ze dne 23. 5. 2012

sp. zn. I. ÚS 3438/11

(N 111/65 SbNU 497) a nálezem ze dne 4. 3. 2013

sp. zn. IV. ÚS 3439/11

(N 37/68 SbNU 379). Stěžovatel má za to, že nález ze dne 11. 10. 2006

sp. zn. IV. ÚS 428/05

nijak neřešil věcnou příslušnost soudů. K řízení o náhradu škody za nezákonné rozhodnutí či za nesprávný úřední postup, včetně nároků na náhradu nemateriální újmy, jsou příslušné okresní soudy. Stěžovatel se v předmětném případě nedomáhal zadostiučinění podle ustanovení § 11-13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má za to, že jeho věc má posoudit okresní soud a že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III. 4. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 428/05

(viz výše). Stejně tak poukázal na nejednotnost judikatury při řešení nastíněné otázky.

IV. 5. Ústavní stížnost je důvodná.

6. V projednávaném případě považuje Ústavní soud za stěžejní posouzení věcné příslušnosti obecných soudů v případech, kdy se účastník řízení dovolává náhrady nemateriální újmy vzniklé před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").

7. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou problematikou se ve své judikatuře již zabýval v nálezu ze dne 14. 4. 2009

sp. zn. II. ÚS 1191/08

(N 85/53 SbNU 79), případně v nálezu ze dne 1. 6. 2010

sp. zn. I. ÚS 904/08

(N 118/57 SbNU 455) nebo též v nálezu ze dne 4. 3. 2013

sp. zn. IV. ÚS 3439/11

(vše dostupné též na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud v minulosti dovodil, že do účinnosti novely zákona o odpovědnosti státu provedené zákonem č. 160/2006 Sb. neexistovala v českém právním řádu jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu a za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006

sp. zn. IV. ÚS 428/05

, z něhož vycházel v dané věci i Vrchní soud). Přijetím, resp. účinností výše citované novely zákona o odpovědnosti státu se situace zásadně mění, neboť ustanovením § 31a byl do zákona začleněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. V nálezu

sp. zn. IV. ÚS 3439/11

dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě uplatňování nároku na náhradu nemateriální újmy stěžovatele, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení § 31a a 32 zákona o odpovědnosti státu bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před účinností výše citovaného zákona.

9. V podrobnostech lze pak zcela odkázat na shora uvedený nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009

sp. zn. II. ÚS 1191/08

.

10. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. Ncp 4091-2012-33 bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013 č. j. Ncp 4091-2012-33 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.