Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to comply with mandatory lawyer representation requirements.

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. září 2013 č. j. 7 As 87/2013-13, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V souzené věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není.

Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle ustanovení § 29 a § 30 odst. 1 citovaného zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel podal již značné množství ústavních stížností a v mnoha případech nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V těchto případech pak byl vyzýván k odstranění vad podání a poučen o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude ústavní stížnost odmítnuta. Řada z nich byla odmítnuta pro neodstranění vad z důvodu, že navrhovatel nebyl zastoupen právním zástupcem z řad advokátů.

Z mnoha řízení vedených Ústavním soudem vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (např. řízení

sp. zn. I. ÚS 257/09

,

I. ÚS 467/09

,

I. ÚS 787/09

,

III. ÚS 291/09

,

IV. ÚS 424/09

,

III. ÚS 1204/10

,

II. ÚS 1778/10

atd., dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel je tedy již dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil, resp. aby další jeho podání již tuto vadu neobsahovalo. Přístup stěžovatele, kdy naopak řízení prodlužoval tím, že vyčkával, až ho Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o pečlivém zájmu stěžovatele o ochranu svých vlastních práv.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

Za dané situace, kdy se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj