Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of procedural violation. The court rejects claims of unfair trial rights. The decision upholds lower court rulings on contract disputes. The court finds no constitutional error in the proceedings. The appeal is rejected as clearly unjustified. The ruling confirms standard judicial review limits.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alana Olšáka, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. 47 Co 142/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 5 C 265/2008 uložil žalovanému (nyní stěžovateli), aby zaplatil žalobci částku ve výši 98 626,50 Kč s příslušenstvím. Soud dospěl ke zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smluv o dílo, které za žalovaného uzavíral s žalobcem Jiří Olšák (bratr žalovaného). K odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ohledně částky 48 776,50 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Krajský soud dospěl ke zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným jako podnikateli při jejich podnikatelské činnosti byly uzavřeny kupní smlouvy. Žalovaný, zastoupený bratrem Jiřím Olšákem, objednal u žalobce dodání truhlářských výrobků, žalovaný zboží převzal a nezaplatil. (celkem 48 776,50 Kč s přísl.). Ve zbytku krajský soud žalobu zamítl z důvodu neunesení břemene tvrzení ze strany žalobce.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v dané věci došlo v jeho neprospěch ke zcela zásadnímu zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, který spatřuje zejména v nedostatečném vypořádání se s věrohodností stěžejního a jediného svědka, a to bratra stěžovatele, když na první pohled je dána jeho zjevná zaujatost k souzené věci, dále pro nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku a pro nedostatečné zjištění skutkového stavu věci.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces, v jehož rámci mohl pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, na základě jakých skutkových zjištění soud rozhodoval a jeho právní závěry nejsou s těmito zjištěními v extrémním rozporu. Lze dokonce konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany soudu a neuvádí nic, co by jeho věc posunulo do ústavněprávní roviny. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.

12. Ústavní soud závěrem odkazuje na ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. V dané věci Ústavní soud požadavkům citovaného ustanovení zákona vyhověl.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu