Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights in inheritance litigation. The Court rejects the claim that the lower courts violated the right to a fair process. The Court holds it lacks jurisdiction to review ordinary court decisions on this matter.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ziky, zastoupeného Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 3. 2010 č. j. 4 C 213/2008-116, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011 č. j. 32 Co 461/2010-238, 32 Co 534/2011 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 č. j. 28 Cdo 3341/2012-341, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel včas podanou a všemi zákonnými formálními náležitostmi opatřenou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tvrzením, že řízení před obecnými soudy zasáhlo do jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát v rámci rozhodování o podmínkách řízení zejména nesprávným posouzením jeho pasivní věcné legitimace. Stěžovatel jako druhý žalovaný v dědickém sporu, v němž šlo o zaplacení částek 2 377 747 Kč, 122 900 EUR a 6 190 USD (zůstavitelé postupně Karel Vrána a Jaroslava Sojková), nepodal odvolání a rozsudek soudu prvního stupně vůči němu nabyl právní moc. To následně vedlo k odmítnutí dovolání stěžovatele jako nepřípustného. Stěžovatel, jemuž bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně s prvním žalovaným Františkem Vrbou žalobkyni (správkyni dědictví) České republice, za níž jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, částku 2 260 000 Kč s příslušenstvím, nepodal do tohoto výroku prvostupňového soudu odvolání, neboť "po zjištění, že František Vrba podal odvolání i do výroku, který se týkal mé osoby, jsem nepodával odvolání". Tento jeho právní názor však obecné soudy nepřijaly. Proto stěžovatel žádal, aby Ústavní soud zrušil v příslušném rozsahu všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.

2. Podle závěrů odvolacího soudu vzniklo prvnímu žalovanému bezdůvodné obohacení v předmětné výši, poněvadž disponoval "s peněžními prostředky z účtů po Karlu Vránovi" a druhému žalovanému byl k tíži přičten týž právní titul, byť nezískal finanční prostředky přímo z dědictví, ale od prvního žalovaného. Z rozsudku Nejvyššího soudu, jenž je z hlediska vyčerpání opravných prostředků relevantní, byl způsobilý k napadení ústavní stížností pouze výrok II. o odmítnutí dovolání druhého žalovaného; meritorní výrok I. dovolacího soudu je kasační.

3. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v odvíjení se nesprávného procesního závěru (o právní moci rozsudku soudu prvního stupně ve výroku proti své osobě) z nesprávné aplikace a interpretace procesního i hmotného práva. Jeho argumentace však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným než polemikou s těmi závěry obecných soudů, které spočívají v použití podústavního (obecného) práva na projednávanou věc. Ústavní soud, jenž je podle čl. 83 a navazujících ustanovení Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů, není v této věci oprávněn přezkoumat ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, a to dokonce ani tehdy, jestliže by s jejich závěry nesouhlasil.

4. Již jako obiter dictum lze dodat, že spoléhání stěžovatele na beneficium případného nerozlučného procesního společenství, jež by mu zajistilo aktivní účast v řízeních před obecnými přezkumnými instancemi, aniž by podal (vedle prvního žalovaného) opravný prostředek, se nejeví být namístě. Interpretace ustanovení § 91 odst. 2 (a návazně pak § 206 odst. 2 a § 212) občanského soudního řádu se již po léta ustálila na závěru, že pasivní solidarita dlužníků neznamená existenci procesního společenství nerozlučného, ale samostatného (platební povinnost stíhá každého z nich k téže částce ve výchozím plném rozsahu). Hmotněprávní aspekt pozice obou žalovaných v předmětném řízení navíc vychází u obou z nikoli shodného skutkového základu (u prvního jde primárně o dispozici s financemi z dědictví, u druhého o postavení nabyvatele při převodu těchto prostředků). Specifičnost problematiky, již je nutné reflektovat, vystihuje nejnovější publikace autorů Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013 na str. 319. Komentář pro vypočtené případy připouští, že v některých situacích zčásti blízkých nyní posuzované věci může jít o společenství sui generis se smíšením prvků samostatného a nerozlučného společenství. Ani zde však nelze dovodit, že by pasivita jednoho ze společníků umožnila pokračování v (přezkumném) řízení ohledně jeho práv a povinností - viz právní názor vyslovený tamtéž, že společníci i v těchto případech vystupují v řízení samostatně.

5. Podanou stížnost je z důvodů výše uvedených nutné považovat za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto byla tato stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu