Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of exhaustion of legal remedies and procedural errors.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Radoslava Kalába, zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem na adrese Prostějov, T. G. Masaryka 18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2013 č. j. 49 Co 21/2011-159 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 21 Cdo 2432/2013-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. listopadu 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2013 č. j. 49 Co 21/2011-159 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo stěžovateli odňato právo spravedlivého procesu a právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 7 C 277/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 30. června 2010 v procesním postavení žalobce domáhal, aby soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené podáním žalovaného ze dne 17. května 2010, je neplatné. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 7 C 277/2010-62 žalobě vyhověl. K odvolání podanému žalovaným Krajský soud v Brně po doplnění důkazního řízení, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl usnesením ze dne 18. září 2013 č. j. 21 Cdo 2432/2013-183 z důvodu, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl důkazní řízení, které provedl odvolací soud, neboť podle jeho názoru je právní posouzení předmětného sporu odvolacím soudem chybné. Z tohoto důvodu podal i dovolání. Odůvodnění usnesení vydaného Nejvyšším soudem považuje za nesprávné, neboť má za to, že dovolací důvod řádně uplatnil.

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013 č. j. 21 Cdo 2432/2013-183 v petitu nepožadoval, i když toto usnesení přiložil k ústavní stížnosti (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení dovolacího soudu citoval a vytýkal mu, z jeho pohledu, vadné rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto usnesení dovolacího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení dovolacího soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn. III. ÚS 74/02

(N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež zejména u odvolacího soudu uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bylo bráněno a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu