Constitutional Court dismisses appeal on tax statute of limitations and lack of fair trial grounds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Doležala, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 8 Afs 22/2012 - 35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 15 Ca 65/2009 - 34, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 13846/08-1500-506118, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2008, č. j. 159103/08/214912/6383, o žádosti na vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 792 168 Kč.

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavním pořádkem garantované právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 11.

Stěžovatel má za to, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s jeho námitkou, uvedenou v kasační stížnosti, ve které stěžovatel tvrdí, že exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2007 nemohl způsobit běh nové promlčecí doby pro právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek na základě dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995 až 1998, které nabyly shodně právní moci dne 12. 3. 2001. Exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2007 nemohl být podle stěžovatele tím úkonem, který způsobil běh nové promlčecí doby, která končila až dne 31. 12. 2013, neboť tento příkaz nebyl do dne 31. 12. 2007, kdy skončila původní promlčecí doba, řádně doručen, neboť byl tento příkaz do uvedeného konce původní promlčecí doby doručen toliko stěžovateli, jako daňovému subjektu, a nikoliv jeho zástupci s plnou mocí. K doručení předmětného exekučního příkazu ze dne 30. 8. 2007 zástupci stěžovatele došlo až dne 1. 2. 2008, tedy po uplynutí původní promlčecí doby stanovené § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Dále Nejvyšší správní soud podle stěžovatele nesprávně v odůvodnění napadeného rozsudku konstatuje, že stěžovatel námitku promlčení před daňovými orgány nevznesl. Stěžovatel uvádí, že námitku promlčení vznesl v podáních ze dne 29. 11. 2011, doručených Finančnímu úřadu v Ústí nad Labem dne 7. 12. 2011. Obsah těchto podání stěžovatel ve své stížnosti blíže specifikuje. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti proto tvrdí, že Krajský soud v Ústí nad Labem i Nejvyšší správní soud se měly v posuzovaném případě jeho námitkou promlčení zabývat.

Stěžovatel dále uvádí, že pokud by platil závěr, ke kterému dospěl ve shora uvedeném rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem, že exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2007 způsobil běh nové promlčecí doby, znamenalo by to, že běh této nové promlčecí doby neskončil do dne 1. 1. 2011, tedy do dne nabytí účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě byl však krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud povinen zabývat se tím, zda došlo k prekluzi práva či nikoliv, neboť původní promlčecí lhůta, jež započala běžet podle § 70 zákona o správě daní a poplatků a neskončila do dne nabytí účinnosti daňového řádu, má po dni 1. 1. 2011 charakter lhůty prekluzivní podle § 264 daňového řádu v návaznosti na § 160 stejného zákona. V této souvislosti by pak bylo podle stěžovatele nezbytné posoudit, zda je exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2007 úkonem, který mohl způsobit běh nové lhůty pro zaplacení daně i ve smyslu § 160 odst. 2 a 3 daňového řádu.

Stěžovatel v návaznosti na to poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1169/07

ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), podle kterého má soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu povinnost přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že žalobce je nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo pokud tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Krajský soud v Ústí nad Labem i Nejvyšší správní soud tak byly při rozhodování v posuzované věci povinni přihlédnout k tomu, zda právo na vybrání nedoplatku nepodlehlo prekluzi, i když to stěžovatel nenamítal. Ani jeden z uvedených soudů se však otázkou prekluze vůbec nezabýval.

II. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že "vybírání a vymáhání daňových nedoplatků není nezákonné, pokud daňový dlužník promlčení nenamítl. To pro posuzovanou věc znamená, že pokud bude po uplynutí šestileté promlčecí lhůty daňový nedoplatek "uhrazen" formou převedení daňového přeplatku postupem podle § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a daňový dlužník před správcem daně neuplatní námitku promlčení, nemůže následně před soudem úspěšně namítat, že se takto stalo nezákonně." Nejvyšší správní soud tedy v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel z toho, že uplynutím promlčecí lhůty právo správce daně daňový nedoplatek vybrat a vymáhat nezaniká.

Proto pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho námitkou, že exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2007 nemohl způsobit běh nové promlčecí doby pro právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, neboť nebyl před uplynutím promlčecí lhůty řádně doručen, odkazuje Ústavní soud na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém Nejvyšší správní soud uvádí, že: "Aniž by se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda na stěžovatelův případ mají být aplikovány závěry vyslovené v uvedeném rozsudku, musel nejprve posoudit to, zda byl krajský soud vůbec oprávněn se námitkou promlčení meritorně zabývat. Stěžovatel totiž námitku promlčení před daňovými orgány nevznesl." Ve zbytku odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že krajský soud nemohl shledat nezákonnost správního rozhodnutí ani vadu řízení před správním orgánem z důvodu, že Finanční ředitelství v Ústí nad Labem námitku promlčení ve svém rozhodnutí, které bylo napadeno žalobou, neposuzovalo, neboť ta nebyla stěžovatelem vznesena.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že exekuční příkaz ze dne 30. 8. 2007 mu byl účinně doručen až 1. 2. 2008, tedy po uplynutí promlčecí doby stanovené § 70 zákona o správě daní a poplatků a v této souvislosti ve své ústavní stížnosti dokládá, že námitku promlčení vznesl před Finančním úřadem v Ústí nad Labem dne 7. 12. 2011, Ústavní soud konstatuje, že i v takovém případě by platilo, že stěžovatel tvrzenou námitku promlčení podle § 70 zákona o správě daní a poplatků neuplatnil v posuzovaném daňovém řízení. Daňový subjekt pak ani v tomto případě nemůže před soudem správci daně úspěšně vytýkat, že nepřihlédl k promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob, resp., že použil přeplatek daně na úhradu nedoplatku u daně, o níž daňový subjekt tvrdí, že došlo k promlčení práva daň vymáhat (odstavec č. 19 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).

Proto ani námitce stěžovatele, že správní soudy při rozhodování v posuzované věci byly povinny přihlédnout k tomu, zda právo na vybrání nedoplatku nepodlehlo prekluzi, nelze za situace, jak je shora shrnuta, přisvědčit.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud své závěry v napadeném rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Ani extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a některými právními závěry, ani svévoli při interpretaci právních pojmů Ústavní soud v tomto případě neshledal. Právní názor, který Nejvyšší správní soud uplatnil, nevybočuje ze standardů soudní praxe a nelze jej považovat ani za nepředvídatelný ani svévolný. Na odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze proto uspokojivě odkázat.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu