Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights in insolvency proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2013, č. j. 38 ICm 2079/2010, 13 VSOL 9/2013-64, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012, č. j. 38 ICm 2079/2010-38, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Včasnou ústavní stížností ze dne 24. 9. 2013, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 19. 3. 2013, č. j. 38 ICm 2079/2010, 13 VSOL 9/2013-64, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 4. 10. 2012, č. j. 38 ICm 2079/2010-38.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy.

Soud prvního stupně vydal dne 4. 10. 2012 pod č. j. 38 ICm 2079/2010-38, na základě žaloby stěžovatele proti žalované JUDr. Anitě Nejedlé, advokátce, se sídlem Nám. E. Husserla 4423/16a, Prostějov, jako insolvenční správkyni dlužníka Van den Berg, a. s., IČ: 26217864, se sídlem Komenského 3, Prostějov, rozsudek, kterým bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele na určení, že jeho pohledávka vůči dlužníkovi je po právu s právem na oddělené plnění, se zamítá. Stěžovatel jako žalobní důvod uvedl skutečnost, že žalovaná při přezkumném jednání konaném dne 11. 11. 2010 popřela jeho pohledávky přihlášené ve výši 110 386,- Kč, a to z důvodu neplatnosti smluvního ujednání o zajišťovacím převodu práva v protokolu o převzetí předmětu financování ze dne 29. 4. 2008. Jeho pohledávka však měla být zajištěna majetkem, který náležel do majetkové podstaty dlužníka (konkrétně se jednalo o vozidlo Škoda Roomster combi). K tomu uvedl, že dne 28. 4. 2008 uzavřel s dlužníkem smlouvu o účelově určeném úvěru ve výši 307 875,- Kč s tím, že předmětem financování mělo být výše uvedené vozidlo. Dlužník automobil převzal dne 29. 4. 2008. Téhož dne uzavřel stěžovatel se společností Automechanika, a. s., dohodu o převzetí dluhu, podle níž měl převzít dluh představující doplatek kupní ceny ve výši 307 875,- Kč. Dne 29. 4. 2008 dále mělo dojít k uzavření dohody o zajišťovacím převodu práva, které však bylo realizováno až dne 8. 3. 2010. Rozhodnutí bylo soudem prvního stupně odůvodněno tím, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Tento závěr soud prvního stupně dovodil ze skutečnosti, že dle jeho zjištění nebyla splněna písemná forma.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uváděl, že ujednání o zajišťovacím převodu práva je v souladu s § 553 občanského zákoníku, proto se domníval, že má vůči dlužníkovi zajištěnou pohledávku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2013, č. j. 38 ICm 2079/2010, 13 VSOL 9/2013-64, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o tom, že mezi stěžovatelem a dlužníkem nedošlo k písemnému uzavření smlouvy. Přesto však dospěl k závěru, že stěžovatel není zajištěným věřitelem, kterému by navíc svědčilo přednostní uspokojení jeho pohledávky, neboť zajišťovací převod práva nebyl sjednán platně. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž pak dovodil, že předmětné ujednání mezi stěžovatelem a dlužníkem bylo ve skutečnosti dohodou o propadné zástavě, která je dle § 169 písm. e) občanského zákoníku zakázána. Odvolací soud se v tomto bodě řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, který závěry o ujednání propadné zástavy vyvracel.

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal tzv. nenárokové dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j KSBR 38 INS 7445/2010,

38 ICm 2079/2010, 29 ICdo 15/2013-82, jej však jako nepřípustné odmítl, v odůvodnění však mimo jiné uvedl, že odvolací soud se v rozhodnutí držel závěrů velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia prezentovaných v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006.

II. Výše uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vedle popisu okolností, za nichž mělo dojít ke vzniku výše označených vztahů, se stěžovatel rovněž věnuje rozvedení argumentů, pro které by zmíněné ujednání mezi ním a dlužníkem nemělo být považováno za sjednání propadné zástavy. Ústavně právní rozměr má pouze jeho tvrzení o zásahu do práva na spravedlivý proces, kterého se obecné soudy měly dopustit tím, že v odůvodněních svých rozhodnutí pouze odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu. Žádný z nich se naopak neměl vypořádat s konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva a jeho faktického dopadu na dlužníka.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně a soud odvolací, tak i Nejvyšší soud se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním. V nyní souzené věci lze dokonce konstatovat, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento jeho argument však nelze uznat, neboť jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací došly k závěru o neplatnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a současného přísného respektování judikatury Nejvyššího soudu. Jejich rozhodnutí jsou tedy řádně zdůvodněna a v žádném případě nelze učinit závěr o jejich nepřezkoumatelnosti. I proto také nelze uznat další argument stěžovatele, že se obecné soudy nezabývaly konkrétními okolnostmi zajišťovacího převodu práva.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu