Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, upholding liability for unregistered vehicle under insurance law.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint and the associated request to revoke a specific insurance liability provision. The complainant argued that the lower court erred in holding him liable for a vehicle contribution because his car was non-operational and parked privately, not formally deregistered. The court ruled that the complaint was manifestly unfounded, noting that the Constitutional Court does not act as a second instance to re-evaluate factual findings or standard legal applications. Consequently, the court affirmed the lower court's decision based on established judicial practice regarding vehicle registration obligations.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded without a hearing when the challenged decision involves the routine application of law without reaching the constitutional level, thereby rejecting the complainant's attempt to have the Court act as a second instance.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Čapka, zastoupeného JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2013, č. j. 21 EC 157/2012-66, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 2, čl. 10 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl stěžovatel, jakožto žalovaný, ve výroku I. zavázán k úhradě částky ve výši 2 730,- Kč s úrokem z prodlení. Žalovaná částka představovala příspěvek podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Soud vzal za prokázané, že vozidlo stěžovatele nebylo v období 21. 7. 2009 do 25. 8. 2009 řádně vyřazeno z evidence vozidel (ať již trvale, či dočasně). Proto byl žalovaný povinen mít vozidlo pojištěno ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb. Argumentoval-li žalovaný, že vozidlo bylo nepojízdné, byl povinen odevzdat státní poznávací značku a osvědčení o registraci či o technickém průkazu příslušnému orgánu evidence, resp. pokud tuto povinnost nemohl splnit, učinit oznámení o této skutečnosti.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě ústavní stížnost. Uvádí v ní, že na výzvu žalobce k úhradě příspěvku v zákonem stanovené lhůtě reagoval, když vysvětlil, že v uvedené době bylo jeho vozidlo zcela nepojízdné, bylo odstaveno na soukromém pozemku, a proto nebylo provozováno. Domnívá se, že došlo pouze k porušení § 15 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, protože nebyly ihned odevzdány registrační značky.
Stěžovatel dále poukazuje na rozpor v hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, a to především svědeckých výpovědí.
Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, který odůvodnil nejasnou dikcí tohoto ustanovení, s čímž spojuje ústavně právní rozměr.
II. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud v souladu se svou rozhodovací praxí připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. V předmětné věci se jedná o aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal důvod pro odlišný postup od své dosavadní konstantní rozhodovací praxe v případech, založených na obdobných skutkových okolnostech. Zdůrazňuje zde, že nejde o ex lege "neprovozování" vozidla, bylo-li odstaveno. Stěžovatel by musel po rozhodnou dobu nechat formálně vyřadit vozidlo z evidence. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 27. 9. 2012
sp. zn. III. ÚS 3411/12
, usnesení ze dne 20. 11. 2012
sp. zn. I. ÚS 3739/12
, usnesení ze dne 24. 9. 2013
sp. zn. I. ÚS 47/13
, nebo usnesení ze dne 5. 11. 2013
sp. zn. IV. ÚS 2325/13
. Žalobce v nyní posuzovaném případě tedy uplatnil svůj nárok po právu.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že došlo k porušení ústavních principů, jež by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Obecný soud tak rozhodoval v souladu s hlavou pátou Listiny a toto rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, Ústavní soud uvádí, že v souladu s jeho dosavadní judikaturou jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 4633/12
ze dne 10. 1. 2013).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu