Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property access rights and fair trial violations. The Court rejects claims of arbitrary judicial decisions and lack of public interest. The Court upholds lower court rulings on property access disputes.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti MUDr. Ludmily Šulcová Hejnalové, zastoupené JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou Ph.D., advokátkou, sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 28 Cdo 1857/2011-186, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2011 č. j. 22 Co 32/2011-162 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 10. 2010 č. j. 9 C 145/2009-117, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 23. 7. 2012 se MUDr. Ludmila Šulcová Hejnalová (dále jen „žalobkyně“ případně „stěžovatelka“) domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zajištění přístupu na pozemek.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

V roce 2000 právní předchůdkyně stěžovatelky (původní žalobkyně) zakoupila od Města Litomyšl pozemek nepřístupný z veřejné komunikace, na němž hodlala postavit rodinný domek.

Stěžovatelka se již v řízení před správními orgány marně domáhala nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu k sousednímu pozemku za účelem zajištění přístupu ke svému pozemku

Dne 19. 10. 2010 Okresní soud ve Svitavách (dále jen „nalézací soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene, práva chůze a jízdy po části sousedního pozemku ve vlastnictví žalovaných (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Mimo jiné konstatoval, že na požadovaném zřízení věcného břemene neshledal veřejný zájem a že ze strany žalobkyně nešlo o zájem, který by převažoval nad zachováním dosavadních práv obou žalovaných.

Dne 1. 3. 2011 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 10. 2010 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III). Konstatoval, že veřejný zájem může být dán i tehdy, je-li nutné umožnit užívání věci v soukromém vlastnictví, a byl toho názoru, že žalobkyně se může domoci přístupu na pozemek podle ustanovení § 127 odst. 3 obč. zák., pokud to nezbytně vyžaduje jeho obhospodařování. Žalobkyně však svůj pozemek hodlá zkvalitnit umístěním stavby na něm, což je výlučně jejím osobním zájmem.

Dne 16. 5. 2012 Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Uvedl, že ačkoliv je nepochybně ve veřejném zájmu podporovat přístup k pozemkům a stavbám, nemůže to v zásadě platit za situace, kdy někdo získal vlastnické právo k pozemkům či stavbám v době, kdy k nim přístup nebyl zajištěn.

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina“), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým obecné soudy při rozhodování o jejím návrhu vyložily pojem „veřejný zájem“; na rozdíl od nich byla toho názoru, že je ve veřejném zájmu, aby svůj dosud nepřístupný pozemek mohla užívat i za cenu citelného zásahu do vlastnického práva jiného vlastníka. Nesouhlasila s argumentací soudů, že její situaci lze řešit postupem dle § 127 odst. 3 obč. zákoníku, který řeší otázku nezbytného přístupu za účelem obhospodařování a k provedení jednotlivých úkonů; byla toho názoru, že její věc měla být řešena podle § 135c odst. 3 obč. zákoníku, byť v jejím případě nejde o přístup ke stavbě, ale o přístup na pozemek, na kterém má být stavba podle územního plánu postavena. Jelikož je předmětný pozemek územním plánem určen k zastavění, je zde obecný zájem na jeho využití k tomuto účelu

III. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.

Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy nebyla podložena jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací. Zmíněné články Listiny a Úmluvy zaručují základní právo na spravedlivý proces, přičemž z tvrzení v ústavní stížnosti nijak neplyne, v jakém směru by toto základní právo mělo být napadenými rozhodnutími porušeno. Pokud ovšem stěžovatelka pouze nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy v její věci rozhodly, nezbývá než připomenout, že pravomoc Ústavního soudu ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.

Ústavní soud nemohl akceptovat ani tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, dle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, neboť ve vztahu k jí vlastněnému pozemku nedošlo napadenými rozhodnutími obecných soudů k žádnému nucenému omezení vlastnického práva, natož k jeho vyvlastnění; obdobný závěr nutno vyslovit i ve vztahu tvrzenému porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zaručujícího základní právo na pokojné užívání majetku.

Vyslovené právní názory a o ně se opírající právní závěry nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu