Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies not met.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Romana Minarika a Susanne Minarik, zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2085/2010 ze dne 14. 8. 2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 187/2008-510 ze dne 18. 9. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Cm 1/2004-380 ze dne 30. 11. 2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Z naříkaného usnesení Nejvyššího soudu coby posledního procesního prostředku k ochraně práv stěžovatelů totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (obdobně srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 241/97

,

II. ÚS 2492/12

aj.), neboť jeho prvním výrokem bylo (ústavní stížností rovněž napadené) rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo dovoláním stěžovatelů dotčeno, zrušeno včetně akcesorických nákladových výroků (pod body III až V) a věc byla vrchnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Z toho je zřejmé, že usnesení vrchního soudu tudíž zůstalo nedotčeno jen v části výroku II, pokud jím soud druhé stolice potvrdil výrok III rozsudku krajského soudu, kterým byla vedlejšímu účastníkovi stanovena povinnost uhradit stěžovateli Romanu Minarikovi částku 289 735,60 Kč s příslušenstvím. Z ústavní stížnosti přitom plyne, že tento výrok stěžovatelé výslovně staví mimo přezkum Ústavního soudu, nepožadujíce jeho zrušení (str. 19 in fine ústavní stížnosti).

Z uvedeného je tak zřejmé, že v posuzované věci není splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovatelům právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nepřehlédl, že dovolání stěžovatelů bylo rovněž zamítnuto, resp. odmítnuto v samostatných výrocích napadeným usnesením dovolacího soudu, nicméně skutečnost, že pravomocné usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo Nejvyšším soudem v stěžovateli rozporované části zrušeno, byť se tak zčásti stalo na základě akceptování dovolacích argumentů protistrany, a nikoli právě (opačných) dovolacích námitek stěžovatelů, současně znamená, že předmětné soudní řízení nebylo skončeno, když právní moc rozhodnutí odvolacího soudu byla prolomena kasačním zásahem dovolacího soudu, a proto je v tomto stádiu ústavní stížnost předčasná (srov. shodně usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 2492/12

ze dne 2. 4. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho důvodu by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy teprve vrchní soud, byť vázán právními názory vyslovenými v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu, teprve rozhoduje o dalším postupu v řízení, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.

Ve světle řečeného byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. prosince 2013

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj