Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely and unsubstantiated regarding a minor civil judgment.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ruslany Míkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Růženínská 904, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 8. 2013, č.j. 10 EC 73/2010-178, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č.j. 28 Co 447/2013-195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Ústavnímu soudu byla dne 13. 11. 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti shora uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. 2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

4. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.

5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 8. 2013, č.j. 10 EC 73/2010-178, bylo rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení 6.000,- Kč s příslušenstvím a dále o náhradě nákladů řízení. Jednalo se tedy o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci, proti němuž není v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odvolání přípustné, o čemž byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí soudem prvního stupně správně poučena. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tak stěžovatelce počala plynout okamžikem jeho doručení její právní zástupkyni (tj. dne 23. 8. 2013) a marně uplynula dne 23. 10. 2013.

6. Vzhledem k právě uvedenému tak nelze než konstatovat, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 8. 2013, č.j. 10 EC 73/2010-178, opožděným návrhem ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Na této skutečnosti nic nemění, že stěžovatelka napadla výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které však bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č.j. 28 Co 447/2013-195, jež bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 3. 10. 2013.

III. 7. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ve zbývající části, tj. v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, č.j. 28 Co 447/2013-195, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně a dále rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka pak ve vztahu k tomuto rozhodnutí odvolacího soudu ničeho nenamítá, když naopak sama ve své stížnosti uvádí, že ve věci bylo rozhodováno o zaplacení částky 6.000,- Kč s příslušenstvím, a jednalo se tedy o tzv. bagatelní spor, kde není žalovanému dána možnost podat proti rozsudku odvolání či se bránit jiným opravným prostředkem. Rovněž Ústavní soud po prostudování rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru o jeho věcné správnosti, přičemž neshledal nic, co by bylo způsobilé porušit ústavně garantovaná práva stěžovatelky. Z ústavní stížnosti se naopak podává, že stěžovatelka napadá toto rozhodnutí pouze proto, aby odůvodnila zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, což však Ústavní soud nemůže akceptovat.

IV. 9. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání z části dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a z části dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu