Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding alimony reduction as procedurally inadmissible.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Tobiáše, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, Advokátní kancelář Sikora, Truneček a Remeš, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 3. 2013 č. j. 0 P 16/2012-235 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 č. j. 30 Co 240/2013-269, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze s tvrzením, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) a právo na osobní integritu (čl. 7 Listiny).

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilé děti Claudii (soudem uloženo platit 8 000 Kč, návrh na snížení na 3 000 Kč) a Maxima (soudem uloženo platit 7 000 Kč, návrh na snížení na 2 000 Kč). Odůvodňoval jej tím, že v současnosti nedosahuje takových příjmů jako v době, kdy bylo soudem výživné stanoveno (rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 4. 2010 č. j. 11 Nc 34/2010-42, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2010). V době podání návrhu byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (po přerušení podnikání).

3. Soud prvního stupně návrh stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Vycházel přitom z osobních poměrů jak stěžovatele (věk, vzdělání, pracovní zkušenosti, zdravotní stav), tak i nezletilých dětí, u nichž došlo ke zvýšení potřeb mj. s ohledem na povinnou školní docházku, kdy nezletilá Claudie nastoupila k docházce na druhý stupeň základní škody a nezletilý Maxim do třetí třídy základní školy.

4. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud přikročil k doplnění dokazování, zejména pokud jde o majetkové poměry stěžovatele. Uvedl, že stěžovatel je nadále vlastníkem nemovitosti v obci J. (hodnota 7 400 000 Kč), vlastní automobil a přestože byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, jednalo se o krátkodobou záležitost. Na svém bankovním účtu měl po dobu vedení v této evidenci k dispozici nikoliv zanedbatelné finanční prostředky a též finanční prostředky, které si půjčil od rodinných příslušníků. U matky nezletilých dětí nedošlo k zásadní změně poměrů.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že stav navozený pravomocnými rozhodnutími obecných soudů je porušením jeho práv na ochranu osobní integrity a zákazu nelidského nebo ponižujícího zacházení. Stěžovatel v rámci svých možností plní vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem, hradí hypoteční splátky, přičemž nemovitost se snaží prodat či alespoň pronajmout a najít si odpovídající pracovní místo. Nepřiměřeně stanoveným výživným se však dostává do ekonomické krize, která jej může zcela vyřadit z běžného sociálního života. Proto stěžovatel na závěr ústavní stížnosti navrhl zrušení obou shora označených rozsudků obecných soudů.

II. 6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom obecné tendence Ústavního soudu minimalizovat zásahy do soustavy obecných soudů. Přesto - podle jeho slov - "výjimečně" žádá Ústavní soud, aby zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, protože je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů nesmí dojít k ekonomické či jiné likvidaci osob.

8. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 3 2007

sp. zn. I. ÚS 527/2006

(N 43/44 SbNU 549) konstatoval, že zákon o rodině (§ 85 odst. 2 a § 96 odst. 1) zakotvuje povinnost rodičů přispívat na výživu děti podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; nejde tedy o pouhé zohlednění skutečně dosahovaných příjmů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005

sp. zn. I. ÚS 624/04

). Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. např.

I. ÚS 299/06

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 158, ale též názory nauky, kupříkladu in Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině, Komentář a předpisy souvisící, 4. vydání, Praha, 2000, str. 191).

9. Obecným soudům, zejména soudu odvolacímu není ve světle výše citované judikatury možné upřít důslednost při zjišťování relevantních skutečností, tj. možností a též schopnosti hradit soudem pravomocně stanovené výživné. Soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na snížení výživného provedly relevantní důkazy a zejména odvolací soud dostatečně objasnil, z jakých důvodů nepřistoupil k navrhovanému snížení výživného. Ústavní soud přitom není oprávněn do rozhodování obecných soudů zasahovat či je jako "další instance" přezkoumávat nad rámec zajištění ochrany základních práv a svobod účastníků. Obecným soudům není možné vytknout prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva. Porušení ústavně zaručených práv by se soudy dopustily v případě, že by v procesu provádění a hodnocení důkazů opomenuly zohlednit i jiné okolnosti než pouze fakticky dosahované příjmy stěžovatele. V projednávané věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy vycházely ze standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení.

10. Ústavní soud též pokládá za nezbytné opětovně poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, když dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (například v otázce rozvodu manželství - srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 465/02

aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv, což se odráží i v nepřípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věcech upravených zákonem o rodině (s několika výjimkami - srov. § 238 občanského soudního řádu; k tomu srov. například usnesení ze dne 23. 10. 2013

sp. zn. II. ÚS 2932/13

).

11. S ohledem na výše uvedené není Ústavní soud oprávněn v nyní projednávané věci přehodnocovat závěry soudů stran výše výživného, k jehož placení byl v rámci civilního soudního řízení stěžovatel zavázán.

12. Při posouzení, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelům zjevně upřeno nebylo (srov. bod 9). Námitky stěžovatele o porušení jeho práv na ochranu zdraví a osobní integritu nejsou též přiléhavé. Právo na osobní integritu je garancí nedotknutelnosti osoby a práva na soukromí; obojí se zejména v judikatuře Ústavního soudu objevuje ve spojitosti s lékařskými zásahy či zdravotní péčí. V nyní projednávané věci si lze jen těžko představit - a stěžovatel tuto námitku ani dále nerozvádí -, jak by obecné soudy mohly napadenými rozhodnutími porušovat toto základní právo stěžovatele. Obdobně je tomu u namítaného porušení práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny.

13. Z uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení práva na ochranu zdraví a osobní integritu (čl. 31 a čl. 7 Listiny). Proto je nutné jeho stížnost označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu