Constitutional Court dismisses appeal claiming courts violated legal certainty by denying probation for traffic ban. The Court rejects the claim as unfounded. The Court holds that general courts have discretion to assess probation conditions. The Court finds no violation of constitutional rights. The Court dismisses the appeal as clearly unfounded. The Court emphasizes the need for social protection. The Court notes the defendant's prior criminal record. The Court affirms the lower courts' reasoning. The Court concludes the appeal lacks legal basis.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, adresa pro doručování: Praha 3, Radhošťská 1942/2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2012 č. j. 11 To 467/2012-126 a proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 11. 2012 č. j. 1 T 73/2010-106, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "krajský soud") a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou s tvrzením, že soudy svým postupem zcela popřely jeho legitimní očekávání - stěžovatel očekával, že soudy jeho žádosti o podmíněné upuštění od zbytku trestu zákazu činnosti motorových vozidel všeho druhu vyhoví. Odkázal přitom na zásadu předvídatelnosti práva a právní jistoty tvořící součást ústavního pořádku České republiky.

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel dne 13. 12. 2010 č. j. 1 T 73/2010-64 odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen mj. trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Dne 30. 8. 2012 podal žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v řízení motorových vozidel všeho druhu.

Soud prvního stupně žádost zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nesplňuje zákonem vytyčená kritéria, resp. v době výkonu trestu zákazu činnosti podle soudu neprokázal způsobem svého života, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba. Uvedl, že stěžovatel rozhodně není řidičem dbalým, ohleduplným, resp. kvalitním a je z hlediska generální prevence nutné, aby jemu naposledy uložený trest zákazu činnosti i nadále vykonával, přičemž odkázal na předchozí trestnou činnost stěžovatele. Krajský soud stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně zamítl. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Poukázal též na záznamy v evidenční kartě řidiče, ze kterých vyplývá, že stěžovatel byl postihován ve správních řízeních blokovými pokutami.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před obecnými soudy došlo k popření jeho legitimního očekávání o podmíněném upuštění od výkonu zbylé části trestu zákazu řízení všech motorových vozidel za situace, kdy trest zákazu činnosti dodržoval. Argumentoval zejména tím, že obecné soudy posuzovaly závažnost jeho trestné činnosti a nikoliv jeho chování v době výkonu trestu.

Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by shora označená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušil.

II. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Podstata argumentace stěžovatele spočívá v polemice s důvody, pro něž obecné soudy zamítly jeho žádost na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti všech motorových vozidel. Námitky stěžovatele tak směřují proti hodnocení, zda jsou u něj splněny předpoklady postupu podle ustanovení § 90 odst. 1 trestního zákoníku. V této souvislosti je nutné připomenout, že Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních záruk jeho zákonnosti zejména v tom ohledu, zda v řízení před obecnými soudy (včetně rozhodnutí v nich vydaných) nebyly dotčeny ústavně zaručené svobody nebo práva jeho účastníka.

Pro závěr soudu, že není potřeba dalšího výkonu trestu zákazu činnosti, stanoví zákon základní hledisko spočívající v tom, že způsobem života v době výkonu trestu odsouzený prokázal nepotřebnost dalšího výkonu tohoto trestu. Nejde však o jediné kritérium a soud musí zvažovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného a s jeho trestnou činností, aby mohl učinit odůvodněný závěr o dosažení potřebného působení na odsouzeného i kratším výkonem tohoto druhu trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1104.).

Ve stěžovatelem předložené ústavní stížnosti absentuje ústavněprávní argumentace v rovině porušení základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod, popřípadě porušení článku Ústavy České republiky. Odkaz na legitimní očekávání stěžovatele je nepřiléhavý; nejde o nárok stěžovatele, ale o diskreci obecných soudů, jež se pohybuje toliko v rovině relevantních okolností případu. Posouzení podmínek pro postup podle ustanovení § 90 odst. 1 trestního zákoníku je výlučně v pravomoci obecných soudů. Ty žádost stěžovatele zamítly s poukazem na jeho předešlou trestnou činnost, včetně postihů blokovými pokutami ve správním řízení. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že v současné době se jeví postoj stěžovatele k výkonu trestu jako pozitivní. Výkon trestu zákazu činnosti však označil za nutný, a to i s ohledem na předchozí trestnou činnost stěžovatele. Soud přitom zdůraznil, že úkolem trestu není jen vychovávat pachatele, ale také chránit celou společnost.

Ústavní soud uzavírá, že ve světle výše uvedeného je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu napadených usnesení zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečný přezkum žádosti stěžovatele a svůj postup řádně odůvodnily. Obecným soudům není možné vytknout ani svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva.

V posuzované věci tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu