Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding a 1000 CZK fine as a bagateln matter lacking constitutional significance.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky FIDENTIA, s. r. o., se sídlem Krčská 1079/59, Praha 4, právně zastoupené JUDr. Monikou Šnoblovou, advokátkou se sídlem Betlémské nám. 2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 26 C 268/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 14. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení.

Zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím se stěžovatelka domáhala z titulu přirážky k jízdnému, neboť žalovaný se při provedené přepravní kontrole dne 16. 3. 2012 neprokázal platným jízdním dokladem. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, protože ze zápisu o provedené přepravní kontrole nevyplývá, zda žalovaný cestoval tramvají, autobusem, metrem nebo přívozem a stěžovatelka tuto skutečnost neupřesnila ani při jednání, na které se nedostavila.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudem požadované uvedení konkrétního dopravního prostředku je nadbytečné, protože ze zápisu jednoznačně vyplývá, kde a kdy byl žalovaný kontrolován revizorem a kdy a kde se tedy dopustil porušení přepravních podmínek.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV.ÚS 101/01

, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387,

sp. zn. III. ÚS 404/04

, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení

sp. zn. IV. ÚS 336/02

,

III. ÚS 298/02

,

III. ÚS 2097/08

a

II. ÚS 2538/09

a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Odůvodnění rozsudku je svým rozsahem úměrné závažnosti věci a vyplývají z něj všechny relevantní skutečnosti, na jejichž základě soud rozhodoval. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecného soudu a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, a to v situaci, kdy pro tzv. bagatelnost je dokonce vyloučen přezkum soudem odvolacím.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by mohlo být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu