Constitutional Court dismisses appeal against murder conviction as no constitutional rights were violated by lower courts.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Táňou Kozlovou, advokátkou se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012 č. j. 1 T 24/2012-1070, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013 č. j. 7 To 5/2013-1268 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 6 Tdo 617/2013-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tento zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a za tento zločin mu uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Jednalo se, stručně řečeno, o skutek z prosince 2011, kdy stěžovatel společně s odsouzeným J. Š. po rozepři a požívání alkoholických nápojů v úmyslu usmrtit surovým způsobem fyzicky napadli a bili poškozeného P. J. (jedná se o pseudonym), který v důsledku jimi způsobených zranění zemřel.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soud prvního i druhého stupně založil závěr o vině stěžovatele zejména na výpovědích spoluobviněného J. Š., jehož výpověď je přeceňována a je nevěrohodná. Tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly námitkami stěžovatele vznesenými v řadě jeho podání a odvolací soud se ve svém rozhodnutí nezabýval důkazy (výpověďmi svědků a znaleckými posudky) ve prospěch stěžovatele. Uvedené argumenty stěžovatel uplatnil již ve svém dovolání a v ústavní stížnosti je pouze opakuje, aniž by je doplnil relevantní ústavněprávní argumentací.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje - jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje - že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které pak znovu předložil v ústavní stížnosti. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, jimiž se již zabývaly a dostatečně vypořádaly soudy obou stupňů. S odkazem na svou judikaturu dovolací soud konstatoval, že "opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř."

Dovolací soud se podrobně vyjádřil i ke konkrétní námitce stěžovatele, že soudy založily své závěry o jeho vině na výpovědi spoluobviněného J. Š. Zdůraznil mimo jiné, že pokud soudy svá skutková zjištění a závěr o vině stěžovatele opřely o uvedené výpovědi, tyto výpovědi byly podepřeny znaleckými posudky, výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy. Pokud soudy shledaly ve výpovědi spoluobviněného J. Š. dílčí rozpory či vědomé nepravdy, neměly tyto žádný vliv na meritum věci nebo na trestní odpovědnost stěžovatele.

Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na logická a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádá relevanci stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků kladených na obecné soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.

V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu