Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding tax audit initiation and property rights. The court rejects the claim that lower courts violated constitutional rights. The decision upholds the rationality of administrative court rulings. The court finds no constitutional violation in the tax audit procedure. The complaint is deemed clearly unfounded and rejected. The court emphasizes the need for specific evidence of abuse. The lower courts' reasoning is deemed adequate and rational. The decision clarifies the scope of constitutional review limits. The court distinguishes between general and specific cases. The ruling affirms the finality of administrative decisions. The case involves tax law and constitutional rights. The court applies strict standards for constitutional complaints. The decision limits the scope of judicial review. The court rejects the argument about retroactive application. The ruling maintains the balance of administrative powers. The case highlights procedural due process requirements. The court finds no violation of fair trial rights. The decision concludes the complaint lacks merit. The court dismisses the claim without further review.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Adamka a Boženy Adamkové, obou zastoupených JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 434/1a, 736 01 Havířov - Město, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 84/2012-39, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2012, č. j. 22 Af 33/2010-90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo dotčeno jejich právo na soudní ochranu před nesprávným správním rozhodnutím zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na nedotknutelnost vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny.

2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Ostravě žaloby stěžovatelů proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ve věcech daně z příjmů a daně z přidané hodnoty. Stěžovatelé především namítali, že při zahájení daňové kontroly jim nebyly sděleny žádné pochybnosti, které by představovaly důvod pro zahájení daňové kontroly. Odvolávali se na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1835/07

. Kromě toho vytýkali postupu Finančního ředitelství řadu dalších procedurálních pochybení, zejména že nejednal s jejich zástupcem, ačkoliv u něho byla jejich plná moc založena, neposkytl jim dostatek prostoru pro seznámení se zprávou o daňové kontrole a řadu dalších pochybení, která jsou popsána v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují průběh jednání před obecnými soudy a opakují svoji argumentaci, kterou před nimi uplatnili a která podle jejich názoru nebyla v rozporu s právem na spravedlivý proces zohledněna. Podle jejich názoru krajský soud izolovaným hodnocením provedených zjištění nesprávně aplikoval závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, kterým byl korigován názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1835/07

. Stěžovatelé namítají, že v jejich případě byla retroaktivně použita judikatura Ústavního soudu, která v době, kdy probíhaly daňové kontroly, známá nebyla, a takový postup považuje za nepřípustný. Podle jejich názoru, i kdyby mělo platit, že změněný judikaturní náhled lze aplikovat i se zpětným účinkem, byl takový postup v tomto konkrétním případě vyloučen pro svou nepřiměřenost, neboť v jejich případě bylo založeno legitimní očekávání na vydání rozhodnutí ve smyslu názoru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1835/07

, který platil v době před vydáním rozhodnutí v daňovém řízení.

4. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která obsahuje pouze minimalistickou ústavněprávní argumentaci, v podstatě jen rekapitulují obsah vydaných rozhodnutí a okolnosti případu. V ústavní stížnosti pouze opakují argumentaci, kterou uplatnili již před krajským soudem a posléze u Nejvyššího správního soudu. Jedná se tak pouze a jen o pokračující polemiku se závěry obecných soudů, která je vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu.

6. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší správní soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily, tato odůvodnění jsou racionální a srozumitelná (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů ve správním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že pro konstatování nezákonnosti zahájení daňové kontroly nepostačuje absence důvodů jejího zahájení, nýbrž zde musí být okolnosti nasvědčující šikanóznímu postupu správce daně, neboť tento názor zcela vystihuje závěr plynoucí ze shora citovaného stanovisky pléna Ústavního soudu. Případ řešený v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1835/07

měl šikanózní povahu, a jeho závěry proto nebylo možno zobecnit na všechny případy zahajování daňových kontrol. V tomto smyslu také senáty Ústavního soudu i po vyhlášení výše uvedeného nálezu rozhodovaly. Jen s ohledem na výkladové problémy s příliš zobecňujícími důvody vyjádřenými v odůvodnění nálezu

sp. zn. I. ÚS 1835/07

bylo přijato sjednocující stanovisko, což je ostatně vyjádřeno v jeho odůvodnění. Právní názory vyjádřené v napadených rozhodnutích proto nemusely být stěžovatelům neznámé ani v době před přijetím sjednocujícího stanoviska.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu