Constitutional Court dismisses constitutional complaint as premature due to pending appeal proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti F. P. a P. P., zastoupených Mgr. Františkem Burešem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2013 č. j. 8 To 229/2013-905 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 19. 2. 2013 č. j. 1 T 113/2012-821, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byli stěžovatelé výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu uznáni vinnými ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Za to byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let, k peněžitému trestu a k náhradě vzniklé škody. Odvolací soud tím ve věci znovu rozhodl, přičemž rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Stěžovatelé proti tomuto výroku následně podali dovolání a ústavní stížnost. Souběžné podání ústavní stížnosti odůvodnili tím, že v trestním řádu taxativně uvedené dovolací důvody se pouze částečně překrývají s důvody podané ústavní stížnosti. Stěžovatele jsou proto toho názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti.

Ústavní soud se stížností nejdříve zabýval právě z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, přičemž na rozdíl od stěžovatelů došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle této zásady lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly stěžovatelem vyčerpány všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení (srov. podobně usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 3898/12

ze dne 21. 2. 2013). Pokud tedy stěžovatelé podali v dané věci dovolání, o kterém zatím nebylo rozhodnuto, nelze míti za to, že tím vyčerpali veškeré procesní prostředky, které měli k dispozici.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona ani není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2162/11

ze dne 29. 7. 2011,

sp. zn. IV. ÚS 16/11

ze dne 21. 2. 2011). Pokud před obecnými soudy nadále probíhá řízení, v rámci kterého se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu s výše uvedeným principem subsidiarity i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

Ústavní soud nadto poznamenává, že ani řízení o dovolání, a to v žádném svém stadiu, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou základních práv a svobod. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle § 265b trestního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3315/13

ze dne 6. 11. 2013).

Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, včetně jejich práva na spravedlivý proces. Jinými slovy námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 trestního řádu (viz, mutatis mutandis pro civilní řízení, usnesení

sp. zn. III. ÚS 772/13

ze dne 28. 3. 2013).

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti nevyplývají důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Pokud totiž v řízení o mimořádném opravném prostředku nebudou úspěšní, nic jim nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž mohou zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení). Stěžovatelům tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt.

Ze všech výše uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2013

Milada Tomková, v. r.

soudkyně zpravodajka