Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies and lack of substantive legal argumentation.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem, se sídlem U Radbuzy 4, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 2 T 12/2010, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 8 To 14/2013, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 2 T 12/2010 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení ve věci vedené krajským soudem pod uvedenou sp. zn. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 8 To/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel má za to, že obecné soudy přistoupily k jeho návrhu formalisticky a dostatečně se jím nezabývaly, zejména pak jeho požadavkem na vypracování nového znaleckého posudku stran jeho duševního stavu, kdy dále v ústavní stížnosti popsal důvody, pro které má takovéto zkoumání za nezbytné.

Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k zásadě subsidiarity, v řízení před Ústavním soudem uplatňované, mezi tyto podmínky patří požadavek předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje v materiálním smyslu, to jest pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá.

V rámci své stížnosti proti usnesení krajského soudu stěžovatel porušení žádného ústavního ani obecného práva nenamítl. Jak je totiž uvedeno v usnesení vrchního soudu přiloženého k ústavní stížnosti a jak si Ústavní soud dále ověřil ze spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 12/2010, který si vyžádal, jeho stížnost nebyla nijak odůvodněna.

Povinností stěžovatele je před podáním ústavní stížnosti vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky formálně i materiálně. Skutečnost, že tak neučinil, nemůže, než vést Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 1729/08

,

I. ÚS 1608/12

).

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj