Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because the administrative court decision was not final.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Masarykovy univerzity, se sídlem na adrese Brno, Žerotínovo náměstí 617/9, kterou právně zastupuje JUDr. Petr Dítě, MBA, LL.M, advokát se sídlem na adrese Olomouc, Horní náměstí 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 7 As 182/2012-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 25. listopadu 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2013 č. j. 7 As 182/2012-58. Stěžovatelka navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí, neboť podle jejího názoru bylo tímto rozhodnutím porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka vyjádřila v ústavní stížnosti nesouhlas se závěry učiněnými Nejvyšším správním soudem v souvislosti s aplikací ustanovení § 58 odst. 3 a 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a vytýká Nejvyššímu správnímu soudu nesprávné právní posouzení celé věci včetně toho, že dostatečně nezjistil skutkový stav, provedené důkazy odpovídajícím způsobem nehodnotil a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 31 Af 70/2011-51, rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity ze dne 18. března 2011 č. j. MU-PS/2061/2011/9502/PřF a ze dne 30. března 2011 č. j. MU-PS/5443/2011/10664/PřF, a rozhodnutí děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 1. prosince 2010 č. j. MU-PS/14792/2010/9502/PřF a ze dne 1. února 2011 č. j. MU-PS/5443/2011/10664/PřF a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Rozhodnutí napadené ústavní stížností není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost, neboť Nejvyšší správní soud vrátil stěžovatelce věc k dalšímu řízení.

Pokud pak stěžovatelka upozornila na skutečnost, že výrok napadeného rozsudku je zjevně nesprávný v části, v níž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 1. února 2011 č. j. MU-PS/5443/2011/10664/PřF, neboť z kontextu věci patrně mínil rozhodnutí Děkana Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ze dne 1. února 2011 č. j. MU-PS/1817/2011/10664/PřF, lze v této souvislosti odkázat na ustanovení § 54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle kterého předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2008 č. j. 4 Ads 125/2008-174 in www.nssoud.cz).

Z uvedených skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se o návrh nepřípustný. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

V Brně dne 4. prosince 2013

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka