Constitutional Court dismisses appeal claiming contract terms violating freedom of action under Charter Article 2(3).
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Gerapa Plus against lower court rulings ordering payment for defective goods. The company argued that its contractual terms limiting warranty claims violated its constitutional right to act freely under Article 2(3) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court held that general courts did not exceed constitutional limits by deeming such terms invalid under consumer protection laws, as the lower courts provided sufficient reasoning without arbitrary discretion.
Regesto Legislator
Generato dall'IACharter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 2, Paragraph 3; Civil Code, Sections 56(3)(b) and 627(3): The right to act freely does not protect contractual terms that unlawfully exclude consumer rights, and constitutional review is limited to cases of arbitrary judicial discretion or extreme injustice.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Gerapa Plus, s. r. o., se sídlem Sopotnice 76, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 68/2012-106 ze dne 5. 6. 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 110 C 88/2010-66 ze dne 5. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem činit, co není zákonem zakázáno, plynoucím z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
2. Napadeným rozsudkem okresní soud přikázal stěžovatelce, jako žalované, zaplatit žalobci 17.461 Kč s úroky z prodlení. Tato částka představovala vrácení kupní ceny za zboží dodané stěžovatelkou, protože žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil. Důvodem byly vady zboží, které stěžovatelka v zákonné lhůtě od reklamace neodstranila. Přitom soud neuznal argument stěžovatelky, že žalobce nesplnil její obchodní podmínky, protože zboží nezkontroloval ihned při jeho převzetí od přepravce, a pokud tak neučinil, nemůže být brán na pozdější reklamace zřetel.
3. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, i když shledal, že jeho odůvodnění bylo nedostatečné. Uvedl, že ujednání obchodních podmínek stěžovatelky o ztrátě práva reklamace je neplatné pro rozpor s § 627 odst. 3 a § 56 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, které provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, a zakazují ujednání mezi prodávajícím a kupujícím, která vylučují nebo omezují práva kupujícího při uplatnění odpovědnosti za vady.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a namítá, že předmětné ustanovení obchodních podmínek není ujednáním, které by bylo v rozporu se zákonem. Důsledkem ujednání o povinnosti rozbalit zboží přímo při převzetí od přepravce není zánik nebo omezení práva z odpovědnosti za vady prodávané věci a toto ujednání tedy nemůže být neplatné pro takový důsledek. Účastníci měli proto právo takové ujednání učinit. Činit, co není zákonem zakázáno, je základním právem zaručeným čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které obecné soudy napadenými rozsudky porušily.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že z čl. 2 odst. 3 Listiny vyplývá subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se proto orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [nález
sp. zn. I. ÚS 43/04
ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. Zároveň však Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 150/99
ze dne 20. 1. 2000 či
sp. zn. III. ÚS 269/99
ze dne 2. 3. 2000).
7. V nyní projednávané věci obecné soudy dospěly k názoru, že předmětné ustanovení obchodních podmínek stěžovatelky bylo neplatné pro rozpor s § 56 odst. 3 písm. b) a § 627 odst. 3 občanského zákoníku, které chrání kupujícího spotřebitele. I když rozhodnutí okresního soudu lze vytknout nedostatečnost odůvodnění, tato vada řízení byla napravena odvolacím soudem. Krajský soud srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, proč se stěžovatelka nemůže bránit žalobě odkazem na předmětné ustanovení svých obchodních podmínek. V tomto výkladu nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Ústavní soud aplikaci zmíněných ustanovení občanského zákoníku v dané věci považuje za legitimní a přiměřené omezení smluvní vůle stran, pokud lze vůbec o společné vůli obou smluvních stran v této věci mluvit, když dané ujednání bylo součástí všeobecných obchodních podmínek stěžovatelky.
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu