Constitutional complaint dismissed for failure to meet mandatory lawyer representation requirement despite prior warnings.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by Pavel Černoty against two Supreme Administrative Court decisions. Although the applicant had previously filed over 330 submissions and was repeatedly instructed to engage a lawyer, the court found the current complaint lacked the mandatory representation required by the Constitutional Court Act. The court ruled that repeated warnings in identical cases constitute sufficient notice, making further individual instructions ineffective and formalistic, and thus the complaint was rejected for non-compliance.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30, § 31, § 41, § 43 of the Constitutional Court Act; A constitutional complaint lacking mandatory lawyer representation is inadmissible unless the applicant can demonstrate that prior warnings were ineffective, as repeated instructions in identical cases constitute sufficient notice.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 As 73/2013-12, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 As 74/2013-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2013 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu.
Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu přes 330 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení pod
sp. zn. I. ÚS 257/09
,
I. ÚS 467/09
,
I. ÚS 787/09
,
III. ÚS 291/09
,
IV. ÚS 424/09
,
III. ÚS 1204/10
,
II. ÚS 1778/10
,
II. ÚS 289/11
atd. in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. prosince 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj