Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court property ownership judgment for lack of procedural violation.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Kunc family against lower court rulings denying their claim to property ownership. The lower courts ruled that the plaintiffs had validly sold the properties and failed to prove a valid withdrawal from the contract due to unpaid price, rejecting their evidence requests. The Court dismissed the appeal because the lower courts' decisions were logically reasoned and did not violate the plaintiffs' right to a fair process or exceed constitutional limits.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the lower courts' decisions are logically reasoned and do not violate fundamental rights or act arbitrarily.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka a Anežky Kuncových, zastoupených JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem, se sídlem Pellicova 2c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4781/2010-222 ze dne 30. 5. 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 59 Co 371/2008-203 ze dne 25. 6. 2010 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 3 C 504/2000-166 ze dne 25. 6. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatelů
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhli jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů na určení vlastnictví k nemovitostem. Rozhodl, že uvedené nemovitosti stěžovatelé na základě platné smlouvy prodali a neshledal, že by kupní smlouva byla neplatná. Rovněž neshledal, že by stěžovatelé platně od smlouvy odstoupili z důvodu neúplného zaplacení kupní ceny, protože neprokázali poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty dlužníkovi k zaplacení, jak vyžaduje § 517 odst. 1 občanského zákoníku. Stěžovateli navržené další důkazy k prokázání této skutečnosti soud odmítl s odůvodněním, že ty by stejně k prokázání doručení takové výzvy k zaplacení nevedly.
3. Napadeným rozsudkem odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil s tím, že i kdyby stěžovatelé prokázali doručení výzvy k dodatečnému plnění v den, co tvrdili, tak by nebylo možno poskytnutou lhůtu 8 dnů považovat za přiměřenou k zaplacení dlužné částky.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť neshledal, že by námitky dosahovaly zásadního právního významu.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům, protože neprovedly všechny navržené důkazy a nesprávně posoudily důkazy provedené, a zároveň také nesprávně právně interpretovaly zjištěné skutkové okolnosti.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 150/99
ze dne 20. 1. 2000 či
sp. zn. III. ÚS 269/99
ze dne 2. 3. 2000).
8. V dané věci však taková situace nenastala. Rozhodnutí soudů jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a z hlediska respektování práv stěžovatelů na spravedlivý proces jim nelze nic vytknout. Argumenty stěžovatelů předložené v ústavní stížnosti se obecné soudy zabývaly a neshledaly je oprávněné. Na tato rozhodnutí lze pro stručnost odkázat. To, že stěžovatelé se s nimi neztotožňují, ještě nezakládá porušení namítaných základních práv.
9. V dané věci nejde ani o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy by nebyly provedeny navržené důkazy bez legitimního a ospravedlnitelného důvodu [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 61/94
ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. Okresní soud řádně odůvodnil, proč nevyhověl návrhu stěžovatelů na provedení dalších důkazů.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu