Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of mandatory lawyer representation.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry s. r. o., IČ 25776941, se sídlem Radlická 49, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013 č. j. 30 Cdo 2134/2013-197, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2011 č. j. 30 Co 422/2011-94, a proti "rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 154/2010", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2013, označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelka - a to z důvodu údajného porušení celé řady základních práv a svobod - napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž se domáhala jejich zrušení.

Stěžovatelka při podání ústavní stížnosti a připojeného návrhu nebyla (a není) zastoupena advokátem [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a její podání tak za řádný návrh na zahájení řízení považovat nelze.

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka v posledních několika letech vedla a vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí, ačkoli byla opakovaně poučena, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz věci ústavních stížností vedených pod

sp. zn. II. ÚS 2899/09

,

II. ÚS 613/10

,

II. ÚS 1730/11

a další).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud již ve více obdobných případech vyslovil názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovatelce objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení pro každé další konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

V souladu s ustáleným hodnocením nedostatku návrhu včetně zastoupení advokátem se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl (srovnej např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 2387/08

,

IV. ÚS 2386/08

,

II. ÚS 713/08

,

II. ÚS 1638/07

,

III. ÚS 847/07

,

III. ÚS 2658/09

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2013

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu