Constitutional Court dismisses appeal claiming Supreme Court violated fair process by deciding pending civil case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Roberta Chelberga, zastoupeného JUDr. Jiřím Vodičkou, advokátem se sídlem Praha 5, Drtinova 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 1506/2012-204 ze dne 2. května 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 26 C 280/2009 bylo ve výroku I. stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč, ve výroku II. byla žaloba o zaplacení částky 2 031 500 Kč a poplatku z prodlení zamítnuta a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2012 č. j. 19 Co 511/2011-164 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku I. potvrzen a v zamítavém výroku ve věci samé byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 300 000 Kč, dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala na stěžovateli (v řízení u civilních soudů žalovaný) zaplacení částky 2 631 500 Kč z titulu neuhrazeného nájemného z nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 8. 2006 na dobu určitou do 30. 11. 2011, a to za období od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2009. Civilní soudy dospěly k závěru, že účastníci neuzavřeli smlouvu o nájmu bytu, ale smlouvu o nájmu části nemovitosti (rezidenční část domu sestávající ze dvou bytů s terasami) podle § 663 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel proto mohl nájem vypovědět jen z důvodů sjednaných ve smlouvě, což neučinil. Nájem tak před uplynutím sjednané doby neskončil a stěžovatel je proto povinen uhradit dlužné nájemné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalobkyně následně podala další žalobu na zaplacení částky ve výši 3 167 900 Kč (nyní 2 855 800 Kč) s příslušenstvím z titulu zbývajícího neuhrazeného nájemného z totožné nájemní smlouvy, a to za zbývající období od 1. 6. 2009 do 30. 11. 2011. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn 15 C 178/ 2011 dosud není pravomocně rozhodnuto.

Stěžovatel namítá, že zdvořile žádal Nejvyšší soud, aby o dovolání ve věci, která je nyní předmětem ústavní stížnosti, nerozhodoval a vyčkal, než bude pravomocně ukončeno uvedené neskončené řízení. Nejvyšší soud mu však nevyhověl a dovolání stěžovatele zamítl, čímž zasáhl do probíhajícího řízení, které již nemůže skončit jinak, neboť soudy "nepůjdou proti rozhodnutí Nejvyššího soudu".

Stěžovatel tedy žádá o zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, který jako nesprávný zásadně ovlivňuje dosud probíhající řízení se stejným, zcela totožným skutkovým základem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 178/2011.

Stěžovatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v napadeném rozsudku a jemu předcházejícím rozhodnutím. Zejména tvrdí, že nebyl správně vyhodnocen předmět nájemní smlouvy, neboť stěžovatel uzavřel s žalobci nájemní smlouvu nikoliv na pronájem části bytu (bytů) nebo domu, ale uzavřel nájemní smlouvu na pronájem dvou bytů. Soudy proto nesprávně posoudily nájemní smlouvu podle § 663 a násl. občanského zákoníku a možnost výpovědi nájmu ze strany stěžovatele podle § 676 odst. 1 občanského zákoníku.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že předmětnou nájemní smlouvou byla pronajata ve smlouvě specifikovaná residenční část domu a nikoliv byty, jak dovozoval stěžovatel. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že při posuzování smlouvy vycházely z celého obsahu smlouvy, který i s ohledem na její další ustanovení (sjednaná délka výpovědní lhůty, omezení výpovědních důvodů) nesvědčil o vůli smluvních stran uzavřít smlouvu o nájmu bytu. Za dané situace, kdy se nájemní vztah neřídil zvláštními ustanoveními o nájmu bytu, ale podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), bylo možno uzavřenou smlouvu ukončit výpovědí před uplynutím doby nájmu jen ze sjednaných důvodů, což stěžovatel neučinil.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. Vzhledem k uvedenému není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat řádně odůvodněné závěry Nejvyššího soudu a rozhodnutí mu předcházejících ohledně toho, zda předmětná smlouva podléhala režimu speciálních ustanovení o nájmu bytu podle § 685 a násl. občanského zákoníku nebo obecným ustanoveními o nájemní smlouvě podle § 663 a násl. občanského zákoníku.

Z hlediska možného porušení ústavnosti je rovněž nutné za zcela nepřípadnou považovat námitku stěžovatele, který vytýká dovolacímu soudu, že nevyčkal s rozhodnutím o dovolání na rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu v jiné, skutkově shodné věci stěžovatele. Nejvyšší soud, jehož významným úkolem je právě sjednocování judikatury a zaujímání stanovisek, se v tomto případě věcí zabýval meritorně, v souladu se zákonem přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a shledal jeho skutkové a právní závěry za správné. Neústavnost tohoto rozhodnutí nemůže být dovozována z možnosti, že v jiném obdobném řízení bude rovněž neúspěšný.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu