Constitutional Court dismisses appeal as frivolous due to trivial amount and lack of constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Lucie Šilhanové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem Praha 4, Družstevní 8/1395, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 5. 2013 č. j. 59 C 16/2013-15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zavázána k zaplacení částky 5 089 Kč s úrokem z prodlení 267,24 Kč a k náhradě nákladů řízení ve výši 7 334 Kč.

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, jíž se Kooperativa, a. s. pojišťovna domáhala po stěžovatelce na základě pojistné smlouvy o pojištění chat a chalup, v níž se stěžovatelka zavázala platit pojistné ve výši 10 233 Kč ročně, nedoplatku pojistného ve výši 5 089 Kč za období od 24. 9. 2011 do 24. 3. 2012.

Stěžovatelka uvádí, že uznává nárok žalobkyně, avšak nesouhlasí s tím, že byla zavázána k zaplacení dlužné částky jednorázově a k povinnosti zaplatit náklady řízení. Podle stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 10 při stanovení výše nákladů řízení nezohlednil judikaturu Ústavního soudu, podle níž je rozhodnutí vadné, pokud náklady řízení přesahují jistinu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že je samoživitelka na mateřské dovolené a stanovená povinnost ohrožuje i výživu dcery.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.

Zdrženlivý přístup Ústavního soudu je pak zejména namístě, pokud napadeným rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za tzv. "bagatelní", v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání. Logice tohoto omezení by totiž odporovalo, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 3143/08

, usnesení

sp. zn. III. ÚS 2612/07

). V projednávané věci přitom bagatelní částku představují i vlastní náklady řízení ve výši 7 334 Kč. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci (srov. např. III. ÚS 405/ 04). O takovýto případ však nejde.

Obvodní soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při stanovení nákladů řízení vycházel z nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 25/12

s tím, že vynaloženým nákladům na právní zastoupení a soudní poplatek odpovídá shora uvedená částka. Ve svém hodnocení přitom podal výčet a druh věci adekvátně učiněných úkonů právní služby. Ústavní soud má za to, že daná částka není natolik ve zjevném nepoměru k povaze a náročnosti předmětného sporu, aby mohla být důvodem kasačního nálezu.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že na danou věc nelze automaticky aplikovat judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. V nálezu

sp. zn. I. ÚS 3923/11

(obdobně nálezu

Pl. ÚS 25/12

) se Ústavní soud zabýval otázkou náhrady nákladů řízení a odměny advokáta u tzv. formulářových žalob v pásmu bagatelnosti, kdy žaloby byly podávány se záměrem profitovat na přiznané náhradě nákladů řízení. Takovýto záměr na straně žalovaného však stěžovatelka netvrdí. Ostatně v dané věci se jednoznačně jednalo o spor, jehož předmětem byl nedoplatek pojistného vypočtený na základě individuálně sjednané pojistné smlouvy.

Neústavnost rozhodnutí nemůže být způsobena ani okolností, že soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužnou částku jednorázově. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou totiž záležitostí civilních soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani v tomto směru závěry soudu přehodnocovat.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Z povahy projednávané věci je rovněž zřejmé, že napadeným rozhodnutím nemohlo ani dojít k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; soud totiž vůbec nemohl posuzovat zájem dítěte.

Jakkoliv lze chápat obtížnou sociální situaci stěžovatelky, nelze ji řešit prostřednictvím Ústavního soudu, navíc v případě, kdy stěžovatelka důsledky neplnění závazku z pojistné smlouvy, sjednané ohledně značné částky, mohla předvídat a včas je eliminovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu