Constitutional Court dismisses appeal on court costs as not reaching fundamental rights level.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jana Kubáně, zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Svornosti 2, Havířov-Město, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013 č. j. 10 Co 172/2013-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo rozhodnuto o změně nákladového výroku usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. 127 E 611/2012.

Shora uvedeným usnesením okresního soudu bylo rozhodováno ve věci návrhu oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z příjmu stěžovatele, a to pro vymožení dlužného výživného v částce 4 000 Kč a dále pro v budoucnu splatné výživné v částce 3 750 Kč. Napadeným rozhodnutím krajského soudu byla povinnost stěžovatele zaplatit náhradu nákladů řízení snížena o polovinu - tj. na částku 12 450 Kč.

Stěžovatel nesouhlasí s výší nákladů řízení, k nimž byl rozhodnutím krajského soudu zavázán, a rozhodnutí soudu považuje za nespravedlivé. Namítá, že výše stanovené náhrady výdajů oprávněné na spor je zcela nepřiměřená výši skutečně dlužné částky, pro kterou měla oprávněná důvod přistoupit k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; výše stanovené náhrady nákladů nemohla odpovídat skutečným výdajům oprávněné na právní zastoupení v řízení; podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ze strany oprávněné je nutno považovat s ohledem na okolnosti případu za nemravné a šikanózní výkon práva. Oprávněná totiž i přes žádost stěžovatele neposkytovala stěžovateli dostatečnou součinnost k tomu, aby prokázala, že její nárok na plnění v budoucnu je stále legitimní, tj. zda vyživovací povinnost trvá (nepředložila mu doklad o studiu).

Stěžovatel má za to, že bylo namístě náhradu nákladů řízení prostřednictvím aplikace ustanovení § 270 odst. 2 o. s. ř. a ustanovení § 150 o. s. ř. oprávněné nepřiznat zcela. Snížení náhrady požadované oprávněnou z částky 24 900 Kč na částku 12 450 Kč považuje za naprosto nedostatečné, neboť dostatečným způsobem nezohledňuje "neslušnost" v jednání oprávněné.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.

Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně ozřejmil, z jakých důvodů aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a změnil ve prospěch stěžovatele výrok o nákladech řízení. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že právě k okolnostem zvláštního zřetele hodným, uváděným stěžovatelem v ústavní stížnosti, přihlédl. Řádně odůvodněný závěr krajského soudu, který je výrazem nezávislosti soudní moci a z hlediska ústavnosti mu není co vytknout, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat.

Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu