Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and violation of legitimate expectation in civil property dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Baldreicha, zastoupeného Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem na adrese Zlín, Zarámí 4077, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. listopadu 2011 č. j. 40 C 238/2010-174, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. května 2012 sp. zn. 59 Co 90/2012-219 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 22 Cdo 3006/2012-246, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. října 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádný zákonný proces garantované čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 40 C 238/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 31. srpna 2010 domáhal po žalované RNDr. Jitce Ševečkové vyklizení pozemku v k. ú. Lukoveček. Okresní soud ve Zlíně žalobu zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jeho tvrzeným a označeným důkazům, nesprávně posoudil skutková tvrzení a věc proto nesprávně právně posoudil. K tomu Nejvyššímu soudu vytýkal, že v odůvodnění svého usnesení nesprávně posoudil výtku k neprovedení důkazů a tvrdil, že stěžovatel navržený důkaz nijak nespecifikoval. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy podústavního práva, konkrétně občanský soudní řád a porušily též princip legitimního očekávání, který na straně stěžovatele existoval. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod

sp. zn. II. ÚS 2193/10

dne 2. září 2010 ve věci zákazu libovůle při rozhodování o věcné příslušnosti.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007

sp. zn. Pl. ÚS 85/06

(N 148/46

SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Napadená rozhodnutí jsou zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, ve věci rozhodující soudy podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.

Pokud se týká námitky stěžovatele adresované Nejvyššímu soudu a vztahující se k nesprávnému posouzení jeho výtky k neprovedení navrhovaných důkazů soudem prvního stupně, ze soudního spisu plyne, že okresní soud stěžovateli uložil upřesnění navrhovaných důkazů při soudním jednání konaném dne 29. září 2011 (č. listu 159). Stěžovatel pak podáním doručeným okresnímu soudu dne 5. října 2011 požadované důkazy upřesnil (č. listu 143). K tomu lze současně poukázat na obsah protokolu o závěrečném jednání před soudem prvního stupně ze dne 10. listopadu 2011, kde z č. listu 170 soudního spisu plyne, že ve věci rozhodující předsedkyně senátu prohlásila dokazování za skončené a poučila účastníky podle § 119a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti uvedení všech rozhodných skutečností a označení důkazů dříve, než ve věci bude vyhlášeno rozhodnutí. Po uvedeném poučení účastníci shodně uvedli, že další skutečnosti netvrdí a důkazy neoznačují. Na skutečnost, že po uvedeném poučení nebyly stěžovatelem žádné další důkazní návrh učiněny, poukázal ostatně v odůvodnění svého usnesení i Nejvyšší soud.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn. II. ÚS 329/04

, N 39/36 SbNU 427 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení principu legitimního očekávání, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadá.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. listopadu 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu