Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil contract interpretation and procedural rights violations.

Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) Jaroslavy Janečkové a B) Ing. Štěpánky Huškové, zastoupených JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem Jugoslávská 112/23, 407 46 Krásná Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 29 Cdo 801/2011-144, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2010 č. j. 18 Co 317/2010-102 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. dubna 2010 č. j. 9 C 400/2008-73, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti stěžovatelky napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení, v němž se žalobkyně Ing. arch. Marie Mundilová domáhala, aby soud uložil stěžovatelkám (v procesním postavení žalovaných) povinnost zaplatit jí částku 1 424 311,20 Kč z titulu vypořádání smlouvy o účasti na podnikání, kterou dne 11. 6. 1993 uzavřeli žalobkyně a jejich právní předchůdce - František Janeček [manžel stěžovatelky ad a) návrhu a otec stěžovatelky ad b) návrhu, který zemřel dne X.X.XXXX], stěžovatelky obecným soudům vytýkají, že v napadených rozhodnutích dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž prý vyvodily i nesprávné právní závěry. Protože oba obecné soudy prý nedostály své povinnosti vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Obecné soudy prý porušily ústavně zaručená práva stěžovatelek, jestliže nesprávně vyložily ve sporu aplikované právní předpisy a uložily tak prý stěžovatelkám povinnosti mimo meze zákona, v rozporu s ustanovením § 470 odst. 2 občanského zákoníku.

I když stěžovatelky v dovolání, kterým napadly rozsudek odvolacího soudu, poukázaly na nesprávné právní závěry, které podle jejich názoru vychází z "jiného skutkového stavu" projednávané věci, dovolací soud jimi uvedený dovolací důvod údajně "překroutil" a následně dovolání nesprávně odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelky poukazují na odůvodnění odmítavého usnesení dovolacího soudu, které údajně neodpovídá obsahu spisu vedeného Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 400/2008, neboť nesprávně interpretuje jejich vyjádření učiněná v řízení před soudem prvního stupně a porušuje tak jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž prý v konečném důsledku dochází i k odepření spravedlnosti. Stěžovatelky polemizují se závěrem dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a namítají, že předmětná právní otázka "vyřešená dovolacím soudem měla být posouzena jinak".

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Karlových Varech uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 1 424 311,20 Kč a náklady řízení. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě a konstatoval, že smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem stěžovatelek, opravňovala žalobkyni v případě ukončení účasti Františka Janečka ve společnosti AIA Stavoprojekt, spol. s r. o. požadovat vyplacení 18/100 vypořádacího podílu Františka Janečka. V roce 2006 stěžovatelky jako dědičky Františka Janečka získaly za převod obchodního podílu svého právního předchůdce ve výše označené společnosti částku 7 912 804,- Kč, aniž žalobkyni cokoli vyplatily.

Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.], přičemž konstatoval, že stěžovatelky žádnou otázku, která by napadené rozhodnutí činila právně významným, nepředložily a k opačnému závěru nelze dospět ani z námitek uvedených stěžovatelkami v dovolání.

III. Ústavní soud po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a námitek stěžovatelek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelky v projednávané ústavní stížnosti poukazovaly na argumentaci, uvedenou v ústavní stížnosti vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 471/10

, která se týkala skutkově obdobné věci. Z tohoto důvodu považuje Ústavní soud za vhodné ve stručnosti zopakovat závěry vyplývající z usnesení, jímž o ústavní stížnosti stěžovatelek vedené pod

sp. zn. IV. ÚS 471/10

rozhodl.

V usnesení ze dne 23. 4. 2012

sp. zn. IV. ÚS 471/10

Ústavní soud ústavní stížnost obou stěžovatelek odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů žádné zjevné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelek a zdůraznil, že obecné soudy při zkoumání uplatněného nároku správně vycházely z úmyslu a specifik uzavřené innominátní smlouvy. Ústavní soud v tomto usnesení konstatoval, že nárok vedlejšího účastníka je zcela legitimní a způsob vypořádání byl v předmětné společnosti zcela běžný a odpovídal původnímu záměru všech zúčastněných.

Od tohoto závěru není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně vyložily, z jakého důvodu shledaly nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky jako odpovídající smluvním ujednáním uvedeným ve smlouvě ze dne 11. 6. 1993 a v jejím doplnění ze dne 4. 3. 1994, i souladný s úmyslem obou smluvních stran vypořádat své závazky při skončení účasti Františka Janečka na podnikání v předmětné obchodní společnosti. Skutkový závěr, k němuž obecné soudy dospěly po provedení a zhodnocení důkazů, odpovídá právnímu závěru, který byl jimi vyvozen. Tento právní závěr byl podrobně vyložen zejména v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nelze tvrdit, že by byl nelogický či nesrozumitelný, anebo že by odporoval některému z provedených důkazů.

Skutečnost, že způsob vypořádání podílu "tichého společníka" ve výši 18/100 na vypořádacím obchodním podílu právního předchůdce stěžovatelek byl shodný i v případě uplatněných nároků jiných "tichých společníků", svědčí i z tohoto důvodu o správnosti napadených rozsudků.

Nelze souhlasit se stěžovatelkami rovněž v jejich tvrzení o porušení jejich procesních práv, k nimž mělo dojít jak v řízení před odvolacím, tak i dovolacím soudem. Stěžovatelky měly v průběhu řízení nepochybně dostatek možnosti navrhovat důkazy k prokázání zvolené procesní obrany a vyvrátit argumenty strany žalující. Námitky uplatněné stěžovatelkami v nyní projednávané ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouhou polemikou s rozhodnutím dovolacího soudu i obou soudů nižších stupňů, která však bez dalšího nemá ústavě právní rozměr.

Ústavní soud neshledal porušení procesních předpisů ani při aplikaci ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím soudem, který v předmětné věci postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 29/11

(uveřejněný pod č. 147/2012 Sb. N 34/64 SbNU 361).

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu