Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded due to lack of specific procedural violations. The court rejects general claims of unfairness without concrete evidence. The decision upholds lower court rulings on fraud charges. The court finds the appeal lacks specific grounds for review.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against criminal court decisions regarding fraud charges. The applicants argued that courts relied solely on victim statements without considering their own deceptive conduct or the use of preparatory hearing testimony at trial. The court rejected these arguments as manifestly unfounded because they were overly general and failed to address specific procedural violations. Consequently, the appeal was dismissed under the statutory provision for rejecting clearly unjustified requests.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 2 lit. a; § 43 para. 3: The Constitutional Court may dismiss a complaint as manifestly unfounded if the applicant fails to provide specific grounds for the alleged violation of constitutional rights, and such dismissal requires a written decision with legal reasoning and a warning against further appeals.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů V. Z. a M. N., zastoupených Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem AK Blanická 25, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu Praha sp. zn. 9 To 45/2011 [správně sp. zn. 9 To 46/2013] ze dne 27. února 2013, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 32 T 8/2012 ze dne 19. 11. 2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 655/2013-27 ze dne 24. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. 10. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy, ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze samotné ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelé byli v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu uznáni vinnými ze zločinu vydírání, za což jim byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 28 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 36 měsíců (to v případě stěžovatele Z.), respektive trest odnětí svobody v délce trvání 34 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání 40 měsíců (to v případě stěžovatele N.). Stěžovatelé v ústavní stížnosti v obecné rovině především namítají, že soudy všech stupňů rozhodovaly zcela jednostranně, když jednoznačně vycházely z tvrzení poškozených. Nevzaly však v úvahu, že sami poškození se dopouštěli podle stěžovatelů podvodného jednání. Nadto u jedné z poškozených došlo k tomu, že se vyhýbala hlavnímu líčení, proto byla u hlavního líčení toliko přečtena její výpověď z přípravného řízení trestního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud toliko dodává, že argumentace tam uvedená je velmi, velmi obecná, až pomíjí základní okolnosti vztahující se k případu. Poškození skutečně, jak stěžovatelé správně uvádí, jednali v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení, z čehož pro ně mohou vyplynout důsledky občanskoprávního i trestněprávního charakteru. O to více se jimi vylíčená verze skutkového stavu jeví věrohodnější, neboť takto se někteří z nich sami a před soudem doznali, že jednali v rozporu se svými závazky. Nadto okolnost, že stěžovatelé nutili poškozené akceptovat směnečné dlužnictví odpovídající hypotetické škodě v řádech milionů korun (sic!) s tím, že se až dodatečně zjistí skutečná škoda, je jen těžko uchopitelná; stěžovatelé přitom k takovýmto praktikám vystavovali i ty své spolupracovníky, kteří v předmětné době studovali gymnázium.
Jestliže stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že u jedné z poškozených byla u hlavního líčení použita její výpověď z přípravného řízení, tak se tak dělo v souladu s příslušnými předpisy a žádná práva stěžovatelů tím porušena nebyla; ostatně stěžovatelé sami opak v ničem konkrétním ani nenaznačují.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu