Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil appeal rejection as procedurally limited and substantively unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by Dimitrije Pandadis against civil court rulings in a commercial debt dispute. The applicant argued that the Supreme Court violated his right to a fair trial and property protection by formally rejecting his appeal without addressing substantive arguments or requested expert evidence. The court determined the complaint was procedurally admissible but substantively unfounded, noting that the Supreme Court correctly limited its review to the admissibility of the appeal based on fundamental legal significance.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court's review of general courts' decisions is limited to checking for arbitrariness or obvious lack of reasoning, not substituting judicial discretion or re-evaluating evidence assessment absent fundamental rights violations.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dimitrije Pandadise, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, AK se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 2943/2010-133, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2010 č. j. 51 Co 548/2009-97 a proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 C 135/2008-65, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem doručeným dne 13. 3. 2012 se Dimitrij Pandadis (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v obchodněprávním sporu o zaplacení částky 330 206,- Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce a Libor Antl jako žalovaný.
II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 3. 2009 Okresní soud v Jeseníku (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl.
Dne 18. 3. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 3. 2009 potvrdil (výrok II), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Dne 18. 12. 2011 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2010 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odvolací a nalézací soud prý ústavně nekonformní interpretací předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu porušily právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Soudy všech stupňů prý interpretovaly normy jednoduchého práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť přepjatě formalistickým výkladem zákonných ustanovení a jejich formalistickou aplikací neposkytly ochranu spravedlivě uplatňovanému nároku. Dovolací soud se nevypořádal s podrobnou dovolací argumentací stěžovatele a opomenul se zabývat jím předestřenou otázkou. Stěžovatel dále polemizoval s právními názory dovolacího soudu a uzavřel, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i tím, že byl opomenut jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika.
IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010
sp. zn. I. ÚS 2864/09
(N 101/57 SbNU 305)].
Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V tomto směru ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní argumentaci.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě nebyl shledán.
K tvrzení o opomenutém důkazu znaleckým posudkem Ústavní soud uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Jelikož ústavní stížnost ve vztahu k odvolacímu soudu v tomto směru neobsahovala jakékoliv konkrétní výhrady, bylo i toto obecné tvrzení posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu