Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding limitation period for state compensation claim after acquittal.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Miroslav Hany against a district court's dismissal of his claim for state compensation. The lower court correctly applied the limitation period starting from the date of the acquittal, not the later decision on judicial rehabilitation, as the claim arose under the law valid at the time of acquittal. The court found no extreme deviation from constitutional standards, noting that the general court's reasoning was sufficiently justified and did not violate the right to a fair trial.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the general court's decision on the limitation period for state compensation is reasonably justified and does not constitute an extreme deviation from constitutional standards.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hany, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 15 C 72/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obvodního soudu, jímž se cítí dotčen v právu na spravedlivý proces, na soudní ochranu a práva na odškodnění, garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem zamítl obecný soud žalobu stěžovatele na zaplacení částky 1.960 Kč coby náhrady nákladů vazby, která byla na stěžovateli vykonána od 28. 1. 1979 do 4. 5. 1979 pro přípravu trestného činu opuštění republiky. Soud dospěl k závěru, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí vznesla důvodně námitku promlčení. Stěžovatel byl totiž předmětné obžaloby zproštěn (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 1979, sp. zn. 5 T 93/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 7. 1979, sp. zn. 6 To 217/79), a měl proto možnost žádat o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. Nárok je dle názoru obvodního soudu třeba posuzovat podle úpravy platné kde dni zprošťujícího rozsudku a nikoliv ke dni usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 1 Rt 3/2012, jímž byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci dle zákona č. 119/1990 Sb., kteréžto řízení zakládá stěžovateli odlišná práva.
Stěžovatel s takovým procesním postupem a hodnocením případu nesouhlasí. Předně uvádí, že si je vědom rozhodovací praxe Ústavního soudu v bagatelních kauzách, nicméně zde došlo k extrémnímu vybočení z ústavních mezí. Je přesvědčen, že nárok na odškodnění se v jeho případě odvozuje od rozhodnutí o soudní rehabilitaci. Tříletá promlčecí lhůta tak neběží od zprošťujícího rozsudku, ale od právní moci rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. To se má použít nejen k rehabilitaci, ale též k odškodnění, nedošlo-li k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů, neboť zákonodárce si byl dle názoru stěžovatele vědom obtíží poškozených, kteří by se domáhali za minulého režimu řádného odškodnění. Stěžovatel pak cituje z judikatury, v níž se Ústavní soud obecně vyslovil k otázkám nápravy křivd způsobených minulým režimem.
Ústavní soud věc přezkoumal věc z pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a dospěl k následujícímu závěru.
Předně platí, a je si toho vědom i sám stěžovatel, že přístup Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, kdy hodnota sporného plnění pro účastníky nemůže být nijak podstatná, je specifický. Vychází z toho, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum prvoinstančních rozhodnutí v rámci odvolacího řízení, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s právem na spravedlivý proces, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění přísnějších podmínek; její opodstatněnost přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
IV. ÚS 185/98
,
III. ÚS 200/05
,
IV. ÚS 8/01
,
II. ÚS 436/01
,
IV. ÚS 502/05
).
Tak tomu v posuzovaném případě není. Obvodní soud se s klíčovou spornou otázkou, tedy od kdy začala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, vypořádal způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady. Také on je přesvědčen, že stěžovateli zde nic nebránilo uplatnit nárok podle § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ihned poté, co byl zproštěn obžaloby. Podstatné je právě to, že k jednáním zakládajícím nárok na náhradu škody došlo až v době, kdy již součástí právního řádu byl (účinný) předpis takové odškodnění umožňující. Konečně zbývá doplnit, že úvaha obecného soudu je současně v napadeném rozsudku dostatečně zdůvodněna.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu