Constitutional Court dismisses appeal as no causal link exists between administrative procedure and execution costs.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Pilarové, zastoupené JUDr. Ladislavem Skulníkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Prostějově, Poděbradovo nám. 8a, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2012 č. j. 21 C 119/2012-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelka neuhradila uloženou pokutu dle přestupkového zákona ve výši 500,- Kč a Okresní soud v Prostějově k návrhu vedlejšího účastníka (Statutárního města Olomouce) usnesením ze dne 19. 2. 2010 č. j. 38 EXE 153/2010-13 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky. Provedením exekuce pověřil okresní soud soudního exekutora. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 3. 2012 č. j. 12 Co 644/2011 odmítl. Dne 3. 11. 2011 vydal soudní exekutor exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky, kdy vymáhaná pohledávka byla vyčíslena částkou 8.480,- Kč, z čehož činila 500,- Kč pokuta a 7.980,- Kč předběžné náklady exekuce.

3. Stěžovatelka se následně žalobou podanou dne 6. 4. 2012 domáhala u Okresního soudu v Olomouci po vedlejším účastníku zaplacení částky 7.900,- Kč jako náhradu škody ve smyslu § 22 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka spatřovala v tom, že správní orgán namísto, aby realizoval exekuci prostřednictvím exekučního správního orgánu, se obrátil s provedením exekuce na soud, čímž značně zvýšil náklady stěžovatelky v souvislosti s exekucí. Vedlejší účastník tak podle stěžovatelky porušil povinnost stanovenou mu v § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), podle něhož správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dále povinnost vyplývající z § 2 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 10. 2012 č. j. 21 C 119/2012-95 však žalobu stěžovatelky zamítl s tím, že vedlejší účastník využil možnosti stanovené mu zákonem a byl tak oprávněn požádat o provedení exekuce soud nebo soudního exekutora a nelze tedy dovozovat odpovědnost za škodu z titulu porušení povinnosti ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh soudního řízení a argumentaci, kterou uváděla v podané žalobě. Zdůrazňuje, že Magistrát města Olomouce přenesl výkon svých práv na soukromý subjekt, aniž k tomu měl důvod, a stěžovatelka tak musela navíc platit náklady exekuce, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 195/11

. S ohledem na skutečnost, že nepřiznáním náhrady za škodu způsobenou jí při výkonu veřejné moci bylo zasaženo do jejích základních práv, stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci zrušil.

II. 5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 289/03

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.]. Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti vykládal podzákonné právní předpisy.

7. Odpovědnost územního celku za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 22 zákona č. 82/1998 Sb. je dána pouze při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Není-li splněna byť jediná z těchto podmínek, nejsou (bez ohledu na podmínky další) splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tento závěr sám obstojí jako důvod zamítnutí žaloby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 5048/2009, dostupné na www.nsoud.cz).

8. V posuzované věci se vedlejší účastník z hlediska možností stanovených zákonem obrátil při vymáhání stěžovatelce uložené pokuty na obecný soud, který provedením exekuce pověřil následně soudního exekutora. Z hlediska stěžovatelkou uplatněného žalobního petitu na náhradu škody však je třeba hmotnou újmu stěžovatelky vztáhnout nikoliv k postoupení vymáhání nezaplacené pokuty obecnému soudu, nýbrž až jako důsledek vyčíslení nákladů exekuce soudním exekutorem v dané výši 7.980,- Kč. Nelze tak přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že hmotná újma jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu postoupením pohledávky k vymáhání soudu, jenž pověřil provedením exekuce soudního exekutora. V daném případě totiž chybí příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka a vznikem hmotné újmy. Ta totiž mohla vzniknout, jak je naznačeno, až jako důsledek exekutorova příkazu k úhradě nákladů exekuce. Teprve toto rozhodnutí o nákladech exekuce by mohlo být případně posouzeno jako zásah do vlastnického práva stěžovatelky, proti němuž se lze bránit za splnění procesních podmínek, eventuálně i cestou ústavní stížnosti (srov. obdobné usnesení ze dne 10. 9. 2013

sp. zn. III. ÚS 1864/13

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 195/11

, pak nejde o argumentaci případnou. Ústavní soud v daném nálezu vyslovil, že v dané věci mělo být soudem z důvodu hmotné nouze stěžovatele zváženo ve smyslu ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nepřiznání státu náhrady nákladů řízení. Stát byl v daném sporu vybaven k hájení svých zájmů právním oddělením a nebyl tak v dané věci důvod, aby soud přiznal státu plnou náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem coby nákladů účelně vynaložených.

10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejích práv ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Ústavní soud se proto již dále nezabýval námitkami stěžovatelky, že vedlejší účastník postupoval při vymáhání nezaplacené pokuty v rozporu s § 6 odst. 2 a § 2 odst. 4 správního řádu, neboť tyto již nemohou nic změnit na výše uvedeném závěru o nenaplnění podmínek vzniku odpovědnosti samosprávného celku za způsobenou škodu.

11. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu