Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding premature rejection of blanket appeal in criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti P. Ch., zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, 624 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 Nt 13/2013-12 ze dne 16. 8. 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 5. 8. 2013 stížnost proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 2. 8. 2013, č. j. ZT 134/2013-48, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření v trestním řízení, spočívajícím v zákazu styku stěžovatele s poškozenou nezletilou Evou P. (jedná se o pseudonym), a to včetně jakéhokoliv jejího kontaktování i prostřednictvím sítě elektronických komunikací či obdobných prostředků. O podané stížnosti následně rozhodl Okresní soud Brno-venkov shora označeným usnesením tak, že ji jako nedůvodnou zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.").

Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel poukázal na to, že přípisem právního zástupce stěžovatele Mgr. Michalem Zeleným ze dne 5. 8. 2013 byla proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov o uložení předběžného opatření podána postupem podle § 148 stížnost, v níž bylo výslovně uvedeno, že se jedná o stížnost blanketní, která bude odůvodněna ve lhůtě do 21. 8. 2013. Protože obhájce tuto lhůtu dodržel, když podanou stížnost doplnil o konkrétní důvody, měl stížnostní soud vyčkat tohoto odůvodnění, a nikoli rozhodnout napadeným usnesením o odmítnutí stížnosti. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti vyložil důvody, pro které pokládá nařízené předběžné opatření za neopodstatněné, jakož i rozporné s ústavním pořádkem. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčené rozhodnutí okresního soudu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí stížnostního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i proč přistoupil k zamítnutí stížnosti. Nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, však za daných okolností nemůže obstát.

Na prvním místě je třeba podotknout, že stěžovatel se mýlí ve své domněnce, že stížnostní soud byl povinen vyčkat doplnění odůvodnění stížnosti proti usnesení státní zástupkyně. Z přílohy k ústavní stížnosti je zřejmé, že tehdejší obhájce stěžovatele podal výslovně "pro zachování lhůty" stížnost, přičemž dal stížnostnímu soudu na vědomí, že zejména "s ohledem na dobu dovolených v období letních prázdnin" bude odůvodnění zasláno příslušnému soudu nejpozději do 21. 8. 2013. Účastník stížnostního řízení však, s ohledem na požadavky kladené trestním řádem na stížnost jako opravný prostředek proti usnesení (srov. § 143 tr. ř.), není oprávněn určovat lhůtu, ve které bude blanketní podání doplněno o konkrétní důvody. Okresní soud tak nepochybil, pakliže přistoupil k rozhodnutí dříve (avšak současně po uplynutí lhůty k podání stížnosti), než k datu, k němuž se obhájce stěžovatele sám zavázal doplnit stížnostní důvody, a vyzdvihl, že stěžovatel podal blanketní stížnost, pročež mu nezbylo než přezkoumat napadené rozhodnutí podle obsahu spisu, resp. toho, co bylo dosud v předmětném řízení zjištěno.

Již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 308/97

ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119) Ústavní soud vyzdvihl, že "neshledal důvodné námitky stěžovatele, pokud vytýkaly stížnostnímu soudu předčasnost rozhodnutí ve vztahu k opravnému prostředku ex post zdůvodněném následným podáním" s tím, že "nelze na druhé straně ztrácet ze zřetele, že blanketní opravný prostředek je ‚institut' propter legem a že - nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku, jako lhůta soudcovská byla stanovená soudem, není pro jeho významové rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak ústavního) podkladu". Současně poznamenal, že "je věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl". Tyto své závěry Ústavní soud dále zopakoval v nálezu

sp. zn. I. ÚS 369/2000

ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267), přičemž uvedl, že "Nelze ... opomíjet tvrzení účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno". Všechny tyto momenty následně Ústavní soud zopakoval ve svém usnesení

sp. zn. I. ÚS 598/13

ze dne 21. 3. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Za této situace tedy nemohl Ústavní soud akceptovat stížní námitky směřující proti věcné stránce napadeného rozhodnutí, neboť obhájce stěžovatele si zjevně nevytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o podané stížnosti mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a opožděném jejím odůvodnění přednese, když kombinace stanovení si dlouhé lhůty a odůvodnění dobou dovolených v období letních prázdnin zjevně není přiměřeným způsobem, jak to má na mysli Ústavní soud ve své judikatuře. Takto nebylo lze k podání stížnosti přistupovat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. října 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu