Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding procedural exclusion of counterclaim without fundamental rights violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Tůmy, zastoupeného JUDr. Václavem Liksomerem, advokátem se sídlem Markova tř. 26, Kralovice, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. srpna 2013 č. j. 19 C 143/2013-46, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 25. 9. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne následujícího, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to z důvodu, že jím mělo být porušeno jeho základní právo ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně navrhl, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") bylo v řízení o žalobě Radky Tůmové na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem rozhodnuto, že se řízení o vzájemném návrhu stěžovatele na zaplacení částky 89 457,07 Kč vylučuje k samostatnému řízení [§ 112 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Okresní soud vyšel z toho, že vzájemným návrhem byly uplatněny nároky, které nejsou investicemi do společné nemovitosti, a jež by tudíž mohly být podle judikatury (např. R 40/70) vypořádány v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu.

II. Argumentace stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobkyně se domáhala vypořádání podílového spoluvlastnictví ke konkrétním nemovitostem v k. ú. Chlumčany u Přeštic, mj. domu č. p. X, a že on se vzájemným návrhem domáhal vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, a to z důvodu, že se žalobkyně odmítá podílet poměrně na nákladech na provoz zmíněného domu, na dalších platbách s nemovitostmi spojených a na úvěru, který na nich vázne. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že jednak rozhodl nesprávně, v rozporu s ustálenou judikaturou a odbornou literaturou (neboť vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu nepředpokládá jen investice do společné nemovitosti, ale s povahou rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví souvisí i obecně uznávaný požadavek, aby v takovém řízení došlo k vyřešení všech sporných otázek souvisejících se spoluvlastnictvím, příp. otázek nesporných, ale se spoluvlastnictvím spojených), jednak mu znemožnil domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu v důsledku toho, že nepřipustil proti svému usnesení podat odvolání.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že okresní soud o vyloučení jím podaného vzájemného návrhu rozhodl nesprávně a že "nepřipustil", aby mohl proti napadenému usnesení podat odvolání. Pokud jde o první námitku, stěžovatel okresnímu soudu vytýká věcnou nesprávnost napadeného soudního rozhodnutí, aniž by ovšem z daného pochybení vyvodil jakékoli konsekvence v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod, které lze z hlediska řízení o ústavní stížnosti považovat za relevantní. Vzhledem k tomu nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit na svých dřívějších závěrech, tedy že jde o rozhodnutí o vedení řízení, jehož vydání závisí na úvaze obecného soudu a které nemusí být odůvodněno, přičemž odvolání proti němu není přípustné [§ 169 odst. 2, § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a které není s to zasáhnout do (ústavně chráněných základních) práv účastníků řízení [srov. usnesení ze dne 10. 1. 2012

sp. zn. IV. ÚS 3371/11

, ze dne 8. 12. 2011

sp. zn. III. ÚS 3317/11

a ze dne 14. 12. 2006

sp. zn. II. ÚS 430/06

(dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)].

7. Pokud jde o tvrzení, že okresní soud stěžovateli "znemožnil" domáhat se práva u soudu, není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, v čemž má údajné pochybění spočívat. Pokud je stěžovatel názoru, že byl okresním soudem nesprávně poučen o opravném prostředku, sama tato skutečnost překážku k podání odvolání nepředstavovala. Cítí-li se být stěžovatel dotčen tím, že odvolání proti rozhodnutí o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení není (objektivně) přípustné, tuto skutečnost vytýkat okresnímu soudu, resp. jeho rozhodnutí nelze, krom toho možno stěžovatele odkázat na předchozí bod tohoto rozhodnutí.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné ani rozhodnout, že se odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu