Concurrence of negligence does not break causal link; Constitutional Court dismisses appeal on fair trial grounds.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. 7 Tdo 142/2009-409, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2008 sp. zn. 9 To 263/2008 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3. 4. 2008 č. j. 2 T 143/2007-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svého práva, napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že řízení před nimi bylo v rozporu s ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") o právu na spravedlivý proces a o tom, že jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem.

2. Stěžovatel byl obžalován pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona proto, že zavinil z nedbalosti dopravní nehodu a poškozený při ní utrpěl těžkou újmu na zdraví.

3. Soud prvního stupně shledal stěžovatele vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

4. Odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele do výroku o vině i trestu a zrušil prvostupňový výrok o trestu zákazu činnosti.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl naplněn. Nižší instance podle něj správně posoudily jak otázku viny dovolatele poté, co správně zhodnotily výsledky dokazování, a totéž se obdobně týká i výše uloženého trestu. Dovolací soud výslovně zdůraznil, že "příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, ale jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo".

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mezi jeho nedovoleným jednáním (odbočováním v zakázaném místě přes plnou čáru) a vznikem škody v důsledku dopravní nehody není dána příčinná souvislost. Poškození zdraví si podle něj způsobil poškozený sám; zatímco se stěžovatel před odbočováním řádně rozhlédl, poškozený motocyklista jel podle posudku znalce evidentně nedovolenou rychlostí, v místě zákazu protiprávně předjížděl a činil tak s technicky nezpůsobilým motocyklem. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.

II. 7. Po seznámení se s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

8. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu tedy není zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem a dalšími právními předpisy, neznamená-li takové porušení současně porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručené ústavním pořádkem. Tyto zásady jsou významné i z hlediska hodnocení důkazů prováděného obecnými soudy [ nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/01 SbNU 41); nález

sp. zn. I. ÚS 187/94

ze dne 11. 7. 1995 (N 44/04 SbNU 3)].

9. Posouzení otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním konáním stěžovatele jako účastníka silničního provozu a škodnou událostí se navíc jeví Ústavnímu soudu jako korektní, nenesoucí znaky jakékoli nelogičnosti či svévole. Příčinnou souvislost nelze v předestřeném řetězci událostí považovat bez dalšího za přerušenou jen proto, že protiprávně - byť třeba evidentně - jednal též poškozený. Úvahy stěžovatele v ústavní stížnosti jsou z hlediska posouzení trestnosti jeho skutku irelevantní a mají, resp. mohou mít svůj význam pro případ, že poškozený proti němu uplatní nárok na náhradu škody v civilním řízení. Obecné soudy zohlednily při ukládání trestu dosavadní bezúhonnost stěžovatele jako v zaměstnání velmi dobrého řidiče a toto hodnocení našlo v rozhodnutích výraz potud, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel.

10. Nelze však uzavřít, že by bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebo že by dokonce mělo dojít k jeho odsouzení za skutek, jenž není trestným činem (čl. 39 Listiny). V posuzované věci tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele a jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2013

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu