Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies due to failure to file appeal.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ivanou Janů o ústavní stížnosti Jana Sobka, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.7.2013, č.j. 38 Co 487/2011-495, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaný rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a domáhal se jeho zrušení pro údajné porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obecných soudů, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3 a čl. 96 odst. 2 Ústavy.

Dříve než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, splňující tyto požadavky, kromě předepsaného zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem, je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona nepřípustná.

Dne § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Z obsahu návrhu, jímž stěžovatel brojí pro napadenému rozsudku, který byl vydán po 1.1.2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tak i ustanovení § 237 a násl. obč. soudního řádu, vyplývá, že stěžovatel nepodal proti rozsudku krajského soudu dovolání, ač o této možnosti byl odvolacím soudem řádně poučen. Stěžovatel tak v dané věci nevyčerpal všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva a jeho návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 28.3.2013, sp.zn.

III. ÚS 772/13

, návrhem nepřípustným (pozn. o důsledcích změny právní úpravy přípustnosti ústavní stížnosti mohl být stěžovatel informován advokátem, který ho ve sporu zastupoval před krajským soudem).

Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu hospodárnosti nepovažoval za nutné postupovat podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj