Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to exhaust legal remedies before appeal court.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti L. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem, AK se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 10. 2011 č. j. 2 T 237/2008-254, za účasti Okresního soudu v Teplicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Návrhem doručeným dne 22. 6. 2012 se L. M. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v trestní věci Okresního soudu v Teplicích (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 2 T 237/2008.

Dne 6. 8. 2012 Ústavní soud rozhodl, že Vladimír Kůrka, soudce Ústavního soudu, jemuž věc podle platného rozvrhu práce Ústavního soudu připadla jako soudci zpravodaji, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 2347/12

; následně byla věc přidělena soudci zpravodaji Janu Musilovi.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 4. 10. 2011 nalézací soud ve veřejném zasedání rozhodl, že obviněný vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen rozsudkem nalézacího soudu ze dne 14. 10. 2008, a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s dohledem.

Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

III. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pokud jde o podmínku vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně svého práva, Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn. III. ÚS 62/95

(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V projednávaném případě z petitu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí nepodal ve stanovené lhůtě stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ačkoliv o této možnosti byl v napadeném rozhodnutí řádně poučen. Z tohoto důvodu je třeba nynější ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná, že v řízení o posouzení, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, tj. zda vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, nutno vzít v úvahu, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na obhajobu, musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení, jak bylo naznačeno již výše.

I když v tomto následném řízení o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody podle § 83 tr. zákoníku nejde o rozhodování o vině a trestu ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny, resp. o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, nutno i na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy (srov. nález ze dne 30. 5. 2006

sp. zn. I. ÚS 574/05

, N 109/41 SbNU 357). Jde zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně; s uvedeným nepochybně souvisí i právo být osobně přítomen při jednání rozhodujícího soudu o (ne)osvědčení se. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. nález ze dne 4. 9. 2002

sp. zn. I. ÚS 113/02

, N 109/27 SbNU 213 a tam citovaná rozhodnutí), k čemž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě došlo.

Skutkové a právní posouzení řádného života a vyhovění uloženým podmínkám je ovšem výlučnou věcí obecných soudů a Ústavní soud není povolán je nahrazovat svým vlastním hodnocením.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2013

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj