Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of mandatory lawyer representation in Czech proceedings.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Jána Krišici, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3725/2012-76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V podání označeném jako odvolání se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení z důvodu absence právního zastoupení stěžovatele. Stěžovatel žádal, aby v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 109/2010 bylo pokračováno a žádal o zrušení blíže neoznačených zákonů o povinném právním zastoupení fyzické osoby v řízení před Nejvyšším soudem a Ústavním soudem a ve věcech doručování.

Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen nebyl.

Z elektronické evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (v řízeních

sp. zn. IV. ÚS 3677/12

,

III. ÚS 495/12

,

IV. ÚS 3970/11

,

IV. ÚS 495/12

či

IV. ÚS 2552/12

, a v dalších, řádově desítkách případů). Ústavní soud tak nemá pochybnost o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471).

Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v projednávaném případě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele jako vadnou odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Požadavek stěžovatele na zrušení blíže neoznačených zákonů zjevně nepředstavuje relevantní akcesorický návrhem ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, a proto se jím Ústavní soud blíže nezabýval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Milada Tomková

soudkyně zpravodajka