Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial and property rights violations regarding land ownership and evidence. The court rejects the claim that the lower courts violated constitutional rights. The decision upholds the principle of legal certainty and the duty of vigilance. The court finds no excessive judicial discretion in the lower courts' rulings. The appeal is deemed clearly unfounded and rejected under the relevant statute. The court emphasizes the need for strict good faith assessment in property disputes. The ruling clarifies the balance between public registry reliability and private ownership protection. The decision affirms the standard of review for constitutional complaints. The court notes the upcoming Civil Code changes regarding good faith acquisition. The judgment concludes that the constitutional complaint lacks legal basis. The outcome reinforces the finality of ordinary court decisions on property matters.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MIKROTECHNA, s. r. o., se sídlem Praha 4, Barrandova 409, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2012 č. j. 13 Co 420/2012-140 a Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2012 č. j. 13 C 234/2010-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v její občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zásady předvídatelnosti práva, principu právní jistoty a práva na ochranu vlastnictví.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 13 Co 420/2012-140 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2012 č. j. 13 C 234/2010-111, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X v katastrálnímu území Jáchymov na základě kupní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 1994 s Fondem národního majetku. Odvolací soud vysvětlil, že uvedený pozemek není částí funkčního celku s ostatními nemovitostmi tvořícími rekreační středisko "Hájenka" ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a proto ke dni 24. 5. 1991 přešlo vlastnické právo k tomuto pozemku na žalované město Jáchymov, jež jako vlastník bylo v roce 1997 zapsáno do katastru nemovitostí. Podle názoru soudu stěžovatelka nenabyla vlastnictví ani vydržením, jelikož zde nebyl stav oprávněné držby, poněvadž s pozemkem nenakládala jako s vlastním.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 1068/2013-163 stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že není přípustné. Konstatoval, že vzhledem k nikoli přehlednému právnímu stavu nelze v plné míře vycházet z nabývacích titulů a ze zápisu v katastru nemovitostí jako výrazu principu materiální publicity, a proto přisvědčil argumentu o vydržení pozemku žalovaným, v jehož prospěch svědčí dřívější a platný nabývací titul a dobrá víra vyplývající ze zápisu v katastru nemovitostí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti soudu prvního stupně vytýká, že zamítl návrh na provedení důkazu svědeckou výpovědí Jaroslava Dědiče, který pro ni prováděl správu nemovitostí, a mohl by se vyjádřit k tomu, jakým způsobem pozemek užívala. Namítá, že nebyla účastníkem řízení, jímž bylo vlastnické právo žalovaného zapsáno do katastru nemovitostí, ani o něm nebyla jinak informována. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že stav zápisu v katastru nemovitostí nemůže být způsobilým titulem k vydržení vlastnického práva a doplňuje, že není povinna "permanentně" zkoumat, zda tento zápis odpovídá skutečnosti; tato povinnost zatěžuje naopak příslušný orgán veřejné moci, který musí případný rozpor odstranit.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení podmínek vydržení sporné nemovitosti žalovaným obecné soudy vysvětlily a odůvodnily věcně přiléhavě, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat.

K tomu Ústavní soud dodává, že ve své rozhodovací praxi opakovaně podrobil kritice současnou úpravu zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, která odpovídajícím způsobem nechrání osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí. Konstatoval, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v daný, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (srov. nálezy

sp. zn. II. ÚS 165/11

ze dne 11. 5. 2011, N 88/61 SbNU 359 a

sp. zn. I. ÚS 3314/11

ze dne 2. 10. 2012). Ačkoli Ústavní soud neabsolutizuje zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má), z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení, a proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele (srov. nález

sp. zn. I. ÚS 3061/11

ze dne 13. 8. 2012).

Již jen na okraj (a ve vztahu k části argumentace stěžovatelky) se poznamenává, že nápravu tohoto stavu přináší zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 chrání dobrou víru toho, kdo úplatně nabyl vlastnické právo k nemovitosti od osoby k tomu oprávněné dle stavu zapsaného v katastru nemovitostí (srov. ustanovení § 984 nového občanského zákoníku); na druhé straně však vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), a ačkoli vlastníku nepřikazuje pravidelnou kontrolu stavu zapsaného v katastru nemovitostí, předpokládá ji, a k tomu poskytuje účinné právní nástroje (srov. ustanovení § 985 a 986); ochranu osobám dotčeným nesprávným zápisem poskytuje pouze v případě jejich aktivního a důsledného jednání.

To, že nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky (k výslechu jmenovaného svědka Jaroslava Dědiče), soud prvního stupně odůvodnil tím, že směřoval k prokázání nerozhodné skutečnosti; nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 569/03

ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu